Srpen 2007

Branča

30. srpna 2007 v 23:20 | Jehanne |  Mes...
(by Lucillien)
"Vítej! Tak to je tragédie..." :-)

Dunny

30. srpna 2007 v 23:15 | Jehanne |  Mes...
Péťa... bylo by mi bez něj moc smutno. Gytára, cigára, výkresy.
více na http://dunny.wz.cz

Iwo

30. srpna 2007 v 23:13 | Jehanne |  Mes...
Směje se jako sluníčko. "Let d sanšajnin" :-)

Lucillien

30. srpna 2007 v 23:11 | Jehanne |  Mes...
"Život je jen cesta ke smrti."

Honzáq

30. srpna 2007 v 23:10 | Jehanne |  Mes...
Coffee and cigarettes. That's the combination.
Do you know my mother? Do you want to switch? I don't think so.

Bigies

30. srpna 2007 v 23:00 | Jehanne |  Mes...
"Jsem jen děvka andělů... Nadržená narcistická kurva... Tak si mě kup!"

Michael Gira: Konzument

30. srpna 2007 v 18:43 | Jehanne |  Knihy
Naprosto nechápu, proč byla tato kniha vydána. Jakási sbírka životního hnusu. Na obálce knihy je napsáno "krutá realita současného světa, kterému vládnou peníze, chtíč a touha po moci". Fajn, beru, že tyhle atributy jsou na prvním místě v mezivesmírným slovníku u hesla "obyvatelé planety země", ale rozhodně jsou v knize popsány pouze v extrému.
Knížka má zřejmě šokovat. Běžný čtenář ji asi odloží po první povídce. Autor v ní popisuje sex s vlastní sestrou. Nebo kraťoučký text s názvem "Pokřtěná". Úryvek: "...z úst se jí řinou sliny a sperma. Mezi nohama se tvoří kaluž krve a spermatu..." Co k tomu dodat?!
Vím, že Michael Gira má k tomuto psaní svý důvody - třeba že několikrát utekl z domova, mezi jeho první sexuální zážitky patřila dvě znásilnění, bral drogy a byl ve vězení /nevíte někdo za co? Nechce se mi po tom pátrat/...ale i tak. Beru jeho knihu The Consumer něco jako jeho osobní terapeutický vypisování se ze svejch nepěknejch prožitků a subjektivního vidění světa, ve kterým žijeme, aniž sme si ho vybrali.
Texty v Konzumentovi jsou Girovy introspektivní obrazy jeho duše, která je mučena pocitem neschopnosti vymanit se z pout, který ji vážou k tělu, k pohlaví, ke společnosti, k celýmu lidskýmu rodu. Jsou to pohledy do jeho vnitřního světa halucinací, snů, vizí, sebenenávisti, hledání vlastní identity.
Ale proč má potřebu, aby to četli ostatní lidi? Možná aby věděli, že ve sračkách nejsou sami. Jenže si myslim, že to dopadá spíš tak, že tuhle knížku si čtou různí úchylové, kterejm dělá dobře násilnej sex, vraždy, mučení, utrpení, ponižování etc.
Btw.-a potom, když si podobnou knihu chce třeba někdo "normální" půjčit ze zvědavosti ve veřejný knihovně, proč je nucen listovat různě potřísněnejma stránkama?!? /to si nedělám srandu, moje mamka je knihovnice a v knihovně jsem pečená vařená, jaxe řiká, takže vím i o takovejhle věcech. Bleee./
Knihu doporučuju zběžně projít a občas něco přečíst. Hltat se to rozhodně nedá.
Co se musí nechat, je fakt, že se mi moc líbí, jakým jazykem Gira píše. Skvělý spojení slov a návaznost nebo schválná nesmyslnost vět a jejich prázdnota je dokonalá.

Christianne

30. srpna 2007 v 16:31 | Jehanne |  Mes...
Uhejbám ti snad
Schovávám se snad
Kristiáne vstávej, ještě není tma
Ještě není tma
Než se dotknem dna
Kristiáne vstávej, noc je mizerná
Noc je hanebná
Slídivá je tma
Vymete nás z kouta jako prach
Nechci vůbec nic
Dávno nechci nic
Nechci naše těla balit do krabic
Já tu zůstávám
I kdyby, není kam
Kristiáne vstávej, vstávej to jsem já
Nezbejvá než lhát
Kristiáne, snad
Hadrový vrány rozvěsí ráno po střechách
Plyšová je noc
A napůl hluchej den
Kristiáne vstávej, kryt byl objeven

Václav Hrabě: Blues

28. srpna 2007 v 13:43 | Jehanne |  Knihy
Tenhle pán je můj nejoblíbenější českej beatník... seznamte se:

Václav Hrabě (13.6.1940 - 5.3.1965)

-narodil se v Příbrami, dětství prožil v Lochovicích na Berounsku
-na střední škole v Hořovicích založil dixielandovou kapelu, hrál na klarinet a saxofon, začal se zajímat o jazz
-vystupoval v Redutě, Olympiku a jiných pražských klubech
-během vojenské služby se mu narodil syn Jan
-napsal hru Margot (rukopis byl později ztracen) a jedinou povídku Horečka (vyšla v revui Divoké víno r.1967)
-živil se jako dělník, knihovník, vychovatel v učilišti, pracoval ve Viole, nakonec získal místo na základní škole
-publikoval verše (které se od konce 60. let šířily bez výjimky v opisech; z opisů vznikla knižní vydání Stop-time /1969/, Blues v modré a bílé /1977/, Černé nebe nad městem /1985/, všechny známé básně na podkladě nalezených rukopisů pak knižně vycházejí až r.1991 pod názvem Blues pro bláznivou holku
-psal reportáže pro časopis Tvář
-v únoru 1965 se v Praze setkává s A.Ginsbergem /o tomhle beatníkovi jindy ;-)/
-zemřel na sklonku téže zimy v Praze nešťastnou náhodou na otravu plynem

A teď malá ochutnávka ze sbírky... moje nejoblíbenější báseň od V. Hraběte:

Infekce

Spadl jsem ze skály prorostlé arnikou
a teď ležím
rozedřenou kůži mám plnou písku suchého listí
a tebe
Nejhorší případ tetanu v dějinách lékařství
Všechny kapacity nade mnou pokývaly hlavami a odešly
Je to prý skorem zbytečné
Vrchní sestra přináší
pomeranče cigarety a třináct reprodukcí od Botticelliho
Posilněte se večer vás budou operovat
Vezmou vám srdce Máte příliš velké srdce
na to abyste s ním mohl žít
Loupu pomeranč a vzpomínám
na Prahu Čvachtavý sníh Rackové Na 7. listopadu
bylo slavnostní osvětlení pamatuješ?
Moje bílá nemocniční postel se houpe jako tramvaj
do které se opřel vítr
Je to smutné nebo možná směšné
ale asi jim umřu pod nožem
protože jenom ty
máš krev
stejné skupiny jako já
Musím jim říct kde tě najdou
Nelekej se Až pro tebe přijedou
budu ležet mezi lesklými vyvařenými nástroji
a nebudu vědět
že jsi přišla
Vím
že mě nemáš ráda
ale já tě mám
v krvi rozpuštěnou
a bacily tetanu s vůní kouře a arniky a šlágry
tak starými
že je už vůbec nikdo nepamatuje

Persona

26. srpna 2007 v 21:33 | Jehanne |  Filmy
"Personu a Šepoty a výkřiky považuji za filmy, ve kterých jsem došel tak daleko, jak jsem jen dojít mohl. Jsou to díla, která se dotýkají bezeslovných tajemství, která může uchopit jen kinematografie."
Ingmar Bergman
První hlavní postavou je herečka Elisabeth, skrze kterou se Bergman dotýká závažný otázky pravdy v umění a s tím související identity umělce. Elisabeth odmítá dál hrát na jevišti umělý role, ovšem její únik od veřejný masky - persony* - se stane jen dočasným přijetím jiný role. Rozhodne se protestně mlčet.
Druhou postavou je pak její ošetřovatelka Alma, která naopak mluví moc ráda a svěřuje se jí.
V ději se tak rozvíjí vztah dvou žen, který jsou rozdílný, ale zároveň tak podobný a jsou po nějakou dobu odkázaný samy na sebe.
Persona je osobitou, a v dějinách kinematografie patrně naprosto ojedinělou úvahou o hledání smyslu tvorby, o umění a jeho místě v životě jedince, o hledání pravdivýho uměleckýho vyjádření.
Když si přečteš originální text distributora na obálce DVD, může se zdát, že Persona je "zase jen" dalším Bergmanovým introspektivním dílem, v kterým se snaží proniknout do ženské psýché /stejně tak ve filmu Šepoty a výkřiky... ale o tomhle skvělým kousku příště ;-)/ a projektuje do nich svý zkušenosti /Fanny a Alexandr, Scény z Manželského života etc./, což je ovšem ještě zvýrazněný faktem, že představitelky dvou hlavních rolí - Bibi Anderson a Liv Ullmann - byly po nějakej čas jeho partnerkami, takže je dost důvěrně znal.
Navíc Personu uspořádával ve svý mysli během jeho dlouhýho pobytu v nemocnici, kde se tedy i podstatná část filmu odehrává. V té době se taky potýkal s neúspěchem na divadelním poli a dost silně pochyboval, jestli má tahle umělecká forma budoucnost.
Ještě co se týče Bergmanova vztahu k ženám. Vycházel z ambivalentního vztahu k vlastní matce, kterou obdivně uctíval jako nedostupnej zbožňovanej idol, a zároveň marně prahl po jejím přiblížení a hřejivý náruči. U většiny svejch filmovejch hrdinek spatřoval toto rozdvojení na ženu-idolu a ženu-matku.
V Personě pak oba typy žen v jejich dvojjedinosti konfrontoval v závěrečným snímku, kdy nechává jejich tváře prolnout do jediný podoby.
A poslední věc, kterou ještě sdělím, je ta, že u Persony Bergman poprvý pocítil, že mu nezáleží na tom, jestli bude výsledek srozumitelnej divákům. Ve svý knize Obrázky napsal:
"Evangelium srozumitelnosti, které do mě vtloukali..., šlo konečně do háje. (Tam patří!)"


*Personou se v analytické psychologii označuje archetyp kolektivního nevědomí, který hraje roli v lidských interakcích. Na rozdíl od širšího pojmu osoba je určen svým významem slova maska (řecky προσῶπον prosópón, latinsky persona), kterou nosil herec v řeckém dramatu a která určovala jeho momentální roli.Výřez z kolektivní psýché, která má právě takovéto rysy, nazval C.G.Jung personou.

Báseň pro Jehanne

25. srpna 2007 v 22:19 | Fungus |  Votre création
Fungus mi ji napsal jednou v hodině ZSV :-)
Rukopis mám stále u sebe. RIP.

Andie

25. srpna 2007 v 22:18 | Jehanne |  Mes...
"Doufám, že až umřu, tak že to bude lepší...
...a jediný, co na tomhle swětě je sprawedliwý, že wšichni umřou....
...a že wšichni dobrý lidi pokaždý na wšechno dojedou a swině se maj nejlíp!"

Lola rennt (Lola běží o život)

21. srpna 2007 v 23:45 | Jehanne |  Filmy
"Při hledání nic nevynecháme i přesto jsme na konci všech našich hledání zpátky na začátku a toto místo opět objevujeme."
Děj je naprosto jednoduchej. V bytě Loly, kde je mimochodem strašnej bordel, zadrnčí červenej telefon /ten starej, kde se číslo vytáčí pomocí kulatýho číselníku. Taky sme takovej měli doma :-)/ Volá Manni, snědej týpek s plnými rty, kterej pracuje pro nějakýho mafiána, Lolin přítel. Mluví vyděšeně a nesrozumitelně. Prodal "kyklopovi" diamanty za 100 tisíc marek, který měl předat šéfovi. V metru uviděl cajty. Starej reflex - zdrhnout. Dveře se zavíraj a metro odjíždí... "Taška. Ta taška!" Manni tam prostě ty tácy nechal. "Lolo, pomoz mi." Lola má 20 minut na sehnání peněz a jejich dopravení k Mannimu. Zahodí sluchátko telefonu, její mozek maká na plno a začíná její běh o jeho život.

Film je rozdělenej do tří částí. Tři stejný části, rozlišený několika "kdyby" - Lola se snaží dosáhnout stejnýho cíle, ale vždycky je linie narušena nějakou náhodou, událostí, otázkou štěstí. Sleduješ, jak maličkost dokáže obrátit běh života úplně jinam. Třikrát Lola odhodí sluchátko. Třikrát doběhne, ale pokaždý na konci svýho běhu uvidí něco jinýho. Uprostřed - mezi začátkem a koncem - není žádná stejná událost. Lola dycky potká stejný lidi, ale pokaždý se s nima setká jinak. U všech máš možnost shlédnout jejich možnou budoucnost pomocí rychlýho sestřihu fotek, jednou se stanou milionáři, ale v dalším střihu mohou bejt naprostými chudáky.
Nejvíc mě uchvátila originálnost zpracování. Od prvních vteřin filmu a úvodních titulků se projevuje obrovská a unikátní vizuální invence. Zasahuje do všech částí filmu - přesně vytvořenej "design" Loly, animovaný vložky, dělení obrazu a paralelní děj, skoky, retrospektivy, opakování ("Die Tasche") a časový smyčky, bez ustání hrající dream house hudba /první elektronika, kterou sem si dobrovolně pustila :-)/, která spolu s divokou kamerou dodává filmu v souladu s jeho názvem iluzi neustálýho pohybu.
Ale abych zase jen nechválila, film má i nějaký to mínusko. Když se v tom budeme trošku prohrabávat, zjistíme, že události a osudy vedlejších postav jsou totálně nelogický. Tahle maličkost je ovšem podle mě docela nepatrná, a musím se přiznat, že jsem si jí rozhodně nevšimla hned. Zato fakt, že Lola je zřejmě nadpozemsky obdařená běžeckejma schopnostma, mi neunikla. Zajmalo by mě, jakou vzdálenost za těch 20 minut uběhla. Bohužel Berlín neznám, tak mi tahle otázka ohledně kilometrů zůstane nezodpovězena.
Film je celkově dynamickej, má spád a neuspává nudou. Doporučuju hlavně lidem, kteří maj rádi prolínání dějů a podivnosti, o kterejch sem psala výše ;-) /Amores Perros, Butterfly Effect, 11:14, etc./

Btw.- Šíleně červená barva Lolinejch vlasů měla takovej ohlas a strhly se bitky v obchodech o rudý barvy, že v Německu začli vyrábět jeden jedinej odstín "filmový červeně" na vlasy značky Lola :-)

Tuhle fotku si nemůžu odpustit, páč je z mý nejoblíbenější scény:
"Co bys dělala, kdybych teď zemřel?"

"Nenechala bych tě zemřít"

Kulka pro mého miláčka

17. srpna 2007 v 23:33 | Jehanne |  Bullet for My Valentine
Jestli seš můj miláček, dostaneš kulku... můžeš si vybrat kam ;-)
A nebo Ti dám milost pod podmínkou, že si necháš nacpat do uší tuhle kapelu... Nebudeš litovat. Fuckt!
Bulleti jsou někde z jižního Walesu a hrají převážně metalcore. Esli vám to teda něco řiká. Pokud znáš pouze dva hudební styly - "líbí se mi" a "nelíbí se mi", pak doufám, že BFMV budou patřit do možnosti první :-)
To, jaxe kluci dali dohromady, je nějaký zamotaný, ale to je shumack. Každopádně měli postupně různý názvy:
Trauma
12 Pints of My Girl Friends Blood
Jeff Killed John
Opportunity in Chicago
Bullet for My Valentine
/názvům snad rozumíte, jen bych si dovolila poznamenat, že pint je něco jako náš půllitr, přesněji v Británii 0,568 l a v USA 0,473 l To jen abyste neumřeli blbí :-)/
Vydali zatím dvě épéčka a jedno album, ale o tom později. V současný době připravují další album, na který sem fakt hodně zvědavá - esli navážou na Poison, nebo se vrhnou do něčeho novýho, podobně, jak to provedli jejich spoluostrovníci Muse s posledním albem... We'll see soon...
Tohle je konec /btw.-The End, moc dobrá písnička :-)/, jdu bulletit*...

*bulletit = poslouchat Bullety :-) tohle sqělý sloveso vymyslela Andie


Guerrilla Girls

15. srpna 2007 v 23:27 | Jehanne |  Ženy v umění
Guerrilla Girls, tedy Gerila dívky nebo taky Gorily, jsou nejslavnější feministickou skupinou aktivistek, který velmi radikálně a parodicky vyjadřují svoje názory na umění a společnost.
Hlásej se k tradici riotu, což je rebelantství za pomocí médií a performance. Pro svoji vzpouru používaj hlavně umělecký nápady a zábavný letáky. Mohlo by to vypadat jako pitomost a hraní si, ale fakt je, že marketing je mocnějším prostředkem než terorismus. A navíc, jakákoli agitace dneska zaujme jedině smíchem. Třeba Čtvrtníček a jeho sobí psi :-)
Tahle malá skupina anonymních konceptuálních umělkyň a feministek byla založena v roce 1985 v New Yorku s cílem zviditelnit ženský umělkyně a umělce z různejch minorit.
Pohybují se v gorilích maskách, který nosí na demonstracích a na různejch akcích. Většinou vystupují nečekaně na uměleckejchch událostech /vernisáže nebo udělení cen etc./ a provokují uměleckej establishment svejma sarkastickejma upozorněníma, že na daném místě chybí díla minorit nebo žen :-)
V poslední době jim leží v žaludku hlavně divadla na Broadwaye, který údajně ignorují ženský muzikály a hry a neudělují ženám žádné divadelní ceny. Podobně taky kritizují filmovej průmysl za upřednostňování anorektického ideálu ženy /tahle kampaň se mi dost líbí/, kvůli čemu vytvořily plakát s obrázkem tlustýho Oskara: http://www.guerrillagirls.com/posters/hwdstick.html
Dobrý, ne?

Samotnej název skupiny "Guerilla Girls", podobně jako označení gorilla, jsou svéráznou, agresivní interpretací slova girl (dívka), čímž se snaží ukázat, že se nebojí agresivně projevit svůj názor a že jim je úplně jedno, co si lidi o nich myslí. Jako svůj vzor záměrně zvolily velmi maskulinní a anonymní dobrodějce, jako je Robin Hood nebo Batman, kteří také používají masky.
Za 14 let svojí existence vytvořily více než 70 plakátů, projektů a akcí, na kterých kritizují sexismus a rasismus ve světě umění a obecně.
Ironie, sarkasmus a humor použitej na super místě.

Na hraní

15. srpna 2007 v 23:06 | Ivett |  Votre création
Má modré oči
jako ten můj malý
když chodil od ničeho k ničemu
nevěděl, jestli ho ty hračky ještě baví

Vypůjčil si panenku
pohladil ji, dal jí napít, pohoupal ji
aby jí nebyla zima
Pak zjistil, že umí mluvit
nevěděl, co s ní
nemohl se rozhodnout

Má modré oči
O čem se nemluví, jakoby nebylo.

Panenku jsem našla v postýlce
zkouřenou
dech jí smrděl pivem
"nevím, co dál, tak se směju" řekla

Dala jsem jí najíst
a málem se pozvracela
česala jsem jí vlasy
co páchly od cigaret

Toxicky modré oči

Bylo mi líto
nejenom té panenky
nevěděl a nechápal
je panenka
nevěří
musí vědět
že je jenom
na hraní

Zúčastnění

15. srpna 2007 v 13:31 | Jehanne |  Muse
Kdo si nerad spojuje hudbu se jmény a obličeji, nemusí pokračovat dál.
Černý oblečení, lehký nalíčení, barevný světla, vzduch nasáklej skvělejma riffama. Kdo to je?

Matthew Bellamy

Na začátku malíř pokojů... Každej přece musí nějak začít :-)
V kapele toho má na bedrech ale nejvíc.
Hlavní zpěvák, gytárista a klávesák
Matt je jinak autorem většiny textů a hudby /resp. nevím o skladbě, kterou bych mohla uvést mimo jeho dílnu/

Chris Wolstenholme

Vrstevníci na univerzitě pokračovali ve studiu. Matt zrovna patlal někde barvu na zeď a Chris mezitím pomáhal s vedením jednoho obchodu s kytarama.
Skvělej basák a vedlejší zpěvák

Dominic Howard

Dominic podobně jako Matt pracoval rukama. Dělal na nějakým staveništi. No, aspoň tam nabral trochu svaly, aby nevypadal jak vyzáblej emák :-)
Luxusní bubeník, vokály a řev
Kruciš, on má snad deset ruk nebo co?!

Tahle sešlost nemá chybu. Dokonalost. Díky za účast, chlapi!

Raz, dva, tři, my sme bratři

15. srpna 2007 v 11:13 | Jehanne |  Muse
Tihle týpci sice bratři nejsou, ale tři každopádně jo. A všichni jsou Briti.
Na scénu se dostali pomocí soutěže "Battle of the Bands" někdy v roce '96, kam se přihlásily různý popový a funk-popový kapelky, aby se utkaly v souboji svejch talentů. Kluci vystupovali pod názvem Rocket Baby Dolls, byl to jejich první koncert a na jeho konci roztřískali svoje nástroje. A měli vyhráno - stali se jedničkou na tamější funkový scéně.
Pak už nastal typickej kolotoč, kdy si jich "někdo" všiml, byli "ve správným čase na správným místě" etc. Prostě na sobě makali, měli dobrý smlouvy s hudebními producenty a nahrávacími studii. Vydali pár épéček a následně album. A dodnes v tom pokračují.
Jestli má někdo potřebu dozvědět se o historii kapely něco více, nechť si to najde na oficiálních stránkách. Rozhodně to sem nebudu kopírovat, číst snad umíme :-)
Jinak kluci hrají alternative rock, dost širokej záběr, každej si může najít pár "těch svejch" písniček.

Láskyplná

13. srpna 2007 v 23:31 | Jehanne |  Ma création
Vzduchem se šíří
moje oblíbená hudba
Starý gramofón
skřípe Poklidně
srkám kafe
s mlékem
Ještě mi zbývá půlka
cigarety
Jsem šťastná
a proto
se na Tebe
usmívám, miláčku
Úsměv mi však
neoplácíš, ani nemrkneš
Vždycky ses choval
tak nějak
chladně
A ještě ke všemu
se válíš v červené
louži
Kdo si kurva myslíš,
že to uklidí?

momentální pocit (indispozice)

13. srpna 2007 v 23:26 | Jehanne |  Ma création
Nebem letělo andělů hejno
na hlavě ucítila jsem lejno