Persona

26. srpna 2007 v 21:33 | Jehanne |  Filmy
"Personu a Šepoty a výkřiky považuji za filmy, ve kterých jsem došel tak daleko, jak jsem jen dojít mohl. Jsou to díla, která se dotýkají bezeslovných tajemství, která může uchopit jen kinematografie."
Ingmar Bergman
První hlavní postavou je herečka Elisabeth, skrze kterou se Bergman dotýká závažný otázky pravdy v umění a s tím související identity umělce. Elisabeth odmítá dál hrát na jevišti umělý role, ovšem její únik od veřejný masky - persony* - se stane jen dočasným přijetím jiný role. Rozhodne se protestně mlčet.
Druhou postavou je pak její ošetřovatelka Alma, která naopak mluví moc ráda a svěřuje se jí.
V ději se tak rozvíjí vztah dvou žen, který jsou rozdílný, ale zároveň tak podobný a jsou po nějakou dobu odkázaný samy na sebe.
Persona je osobitou, a v dějinách kinematografie patrně naprosto ojedinělou úvahou o hledání smyslu tvorby, o umění a jeho místě v životě jedince, o hledání pravdivýho uměleckýho vyjádření.
Když si přečteš originální text distributora na obálce DVD, může se zdát, že Persona je "zase jen" dalším Bergmanovým introspektivním dílem, v kterým se snaží proniknout do ženské psýché /stejně tak ve filmu Šepoty a výkřiky... ale o tomhle skvělým kousku příště ;-)/ a projektuje do nich svý zkušenosti /Fanny a Alexandr, Scény z Manželského života etc./, což je ovšem ještě zvýrazněný faktem, že představitelky dvou hlavních rolí - Bibi Anderson a Liv Ullmann - byly po nějakej čas jeho partnerkami, takže je dost důvěrně znal.
Navíc Personu uspořádával ve svý mysli během jeho dlouhýho pobytu v nemocnici, kde se tedy i podstatná část filmu odehrává. V té době se taky potýkal s neúspěchem na divadelním poli a dost silně pochyboval, jestli má tahle umělecká forma budoucnost.
Ještě co se týče Bergmanova vztahu k ženám. Vycházel z ambivalentního vztahu k vlastní matce, kterou obdivně uctíval jako nedostupnej zbožňovanej idol, a zároveň marně prahl po jejím přiblížení a hřejivý náruči. U většiny svejch filmovejch hrdinek spatřoval toto rozdvojení na ženu-idolu a ženu-matku.
V Personě pak oba typy žen v jejich dvojjedinosti konfrontoval v závěrečným snímku, kdy nechává jejich tváře prolnout do jediný podoby.
A poslední věc, kterou ještě sdělím, je ta, že u Persony Bergman poprvý pocítil, že mu nezáleží na tom, jestli bude výsledek srozumitelnej divákům. Ve svý knize Obrázky napsal:
"Evangelium srozumitelnosti, které do mě vtloukali..., šlo konečně do háje. (Tam patří!)"


*Personou se v analytické psychologii označuje archetyp kolektivního nevědomí, který hraje roli v lidských interakcích. Na rozdíl od širšího pojmu osoba je určen svým významem slova maska (řecky προσῶπον prosópón, latinsky persona), kterou nosil herec v řeckém dramatu a která určovala jeho momentální roli.Výřez z kolektivní psýché, která má právě takovéto rysy, nazval C.G.Jung personou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama