Září 2007

Natálie Kocábová: Schola Alternativa

30. září 2007 v 19:47 | Jehanne |  Knihy

Mrtví umíraj. Živí přežijou. Nic víc. Jen nás tu obdarovali trochou pravdy. My víme, že pravda je kurva, přesně jako láska. Jsme si cizí... bolí nás to.

(moje oblíbená věta by Natálie Kocábová, Schola Alternativa)
Napětí mezi dny jak jdou za sebou. Vzdor proti takovýmu běhu. Posmrtný trápení na způsob jakýhosi očistce /ať žije Dante Alighieri! :)/. Vzdělávací systém. Vztah člověka a Boha.
Základem je podle mě touha přiblížit se k něčemu, co je ničím a vším zároveň. K Bohu nebo jinýmu absolutnu. Způsob, jakýho lze takovýho setkání dosáhnout, je v románu sebevražda. Nejvíc je možný přiblížit se k Bohu porušením jeho "pravidel" nebo snahou obrátit se k němu zády.
Druh vyprávění, jakým je kniha napsána, slibuje jeden fakt - zmizení možnosti události či ústřední zápletky, v podstatě ani nemůže nastat konec. Svým způsobem tak mizí čas: nelze myslet na budoucnost ani ve smyslu obstarávání se do budoucna (to již implikuje jistej řád), ani ve smyslu touhy po něčem: vše tu již musí být, neboť shánět se či toužit po něčem již svádí z cesty k jedinýmu, nutí člověka zaobírat se jiným než absolutním.
Je to celková situace posmrtnýho života, v němž už z definice nelze po ničem toužit a ani nelze nic potřebovat. Vyprávění tak musí zůstat do značné míry statický, nesmí se hnout z místa, v podstatě se musí pohybovat v kruzích či bloudit. Tomu velmi přesně odpovídá místo děje: je to prostor obehnaný zdmi, mimo nějž se nelze dostat (budova Scholy v Alternativě).
Tato statičnost velmi dobře vyhovuje i metodě psaní Natálie Kocábový, o níž především chci mluvit. Neboť děj, linearita implikuje jistou kauzalitu, zápletku a rozuzlení, tedy řád. Je pozoruhodný, že Kocábová nezvolila jako alternativu k lineárnímu vyprávění vyprávění asociativní (myslíme-li asociativností jakýsi impresionistický sdružování slov či surrealistický automatismus). Kniha postupuje vpřed dvojím způsobem. Na jedný straně je to prostě "odkrývání" dalších a dalších míst či charakteristik onoho vymezenýho prostoru, na druhý straně její psaní těží z možností, které otevírá ono základní napětí mezi poslušností a vzpourou, které jednak obestírá každý slovo množstvím konotací a jednak umožňuje vznikání novejch a novejch obrazů, situací a metafor: domy obehnaný zdí tak v týhle logice mohou být jak ohraničeným rájem vyvolenejch, tak blázincem, laboratoří či vězením, opiovým doupětem, podvědomím či metaforou, zdi mohou být vně i uvnitř, stejně tak postavy mohou být vně našeho světa či kolovat v našich žilách.
Statičností mám na mysli právě to, že děje v knize nepropojuje logická souvislost rozvíjený dějový linie, nýbrž jde o kupení obrazů: vytváření všemožnejch sítí kolem slov a jejich realizování nesčetnými scénami. Fantazie se v tomto ohledu zdá nevyčerpatelná.
Všudypřítomnej nedostatek respektu k člověku smrdí napříč celým dějem:
"Nechci popisovat energii, která se Bárbínům hrne z očí, když mi čuměj do ksichtu. Je zlověstná. Můžou mi udělat cokoliv. Opíct si mě, osmahnout, orestovat, ugrilovat, udusit a připálit. Je maličko nepříjemný mít pro někoho cenu masa."
Paralely nemaj sloužit k prohloubení interpretace, spíš ke zmnožení vztahů a možností. Ignorace logiky vyprávění, jak umožňuje prostupnost věcí zcela odlehlejch, bez souvislosti. "Matěj tu byl dřív než já. … Byl jeden z těch, co jednou po stejný koleji. Stejnou rychlostí a bez zastávek. … I když jsme jeli pořád dopředu jako blázni. Už ani nevim, jestli byl tehdy přede mnou nebo za mnou. Nemá to význam. Vypadl z okna. Jednoho dne jednoduše vypadl z okna." Metafora pro ztřeštěný tempo života přešla ve skutečnost: Matěj je jedním ze sebevrahů ve Schole Alternativě, kterej ze světa odešel skokem z okna, čímž zároveň vypadl z řítícího se vlaku…
Ostatně, nedůvěru k logice /"Důvod je výmysl lidstva"/ či přímo odpor k ní jako k pouhý násilím vynucený instituci vyjadřuje explicitně:
"Podělala mi to ta zkurvená logika, kterou do nás cpou, až z ní spadáváme do temnot, kam se světlo nikdy nedostalo, natož aby nás odtamtud někdo tahal."
Celková situace nesmyslnýho přečkávání ze dne na den, který je údělem sebevrahů ve Schole Alternativě, sedmidenní cyklus na jehož konci sebevrazi znovu páchají svou sebevraždu, je nejen prostorem k popisům odpudivejch scén (hnisajících ran, zohavenejch těl, krve a bolesti), ale postupně i paralelou k životu ve "slepičím komunismu", k životu za války či prostě k jakýkoliv situaci, jejíž nesnesitelnost je trpěna jen díky tomu, že už trvá dlouho a z níž je cesta ven jen revolucí. Sama o sobě taková paralela není zvlášť pronikavá, práce s motivy na pomezí metafor a doslovnosti však silná je. Sledujme například slovo "řetěz" v následujících úryvcích z úplnýho začátku knihy:
"Připomínal mi rebela bez příčiny. Nemá všechno důvod. Všechno má následek. Bylo mi jasný, že je to jen jeden článek řetězu a že není poslední. Další prosím!!"
A na další straně, při popisu vypravěččiných pokusů o sebevraždu:
"Obrazně řečeno - našla jsem se v podkroví, kde praskal tisíciletej zrezivělej řetěz, o kterým se říkalo, že je nesmírně vzácnej. Cosi jako tažný lano. Živí lidi ho táhli s cejchem stáda hladovýho dobytka, jeden jako druhej. Křičeli:
"Jen ať to nepraskne!! Jen ať to nepraskne!!" a pot si jim po čele vyzpěvoval národní hymnu.
Vzala jsem svý nádobí, sedla si vedle. Bylo mi u prdele, že prasknu dřív než voni. Že moje lano je děravý. Aspoň mám těžkej zadek. Mně se táhnout s nima nechtělo a nechce doteď. Tolik stačí."
Obrazy netřeba nijak vysvětlovat, netřeba ani se zamejšlet nad vztahem řetězu a osudu člověka. Kolem slova "řetěz" však vznikla určitá síť významů - řetězec ve významu kauzality byl odmítnut ve prospěch mnohem osudovější představy před nás postavenejch následků, články (tohoto) řetězu se posléze ukázali býti lidmi, kteří podobně osudově bez jim známé příčiny páchají sebevraždu, přičemž (jak se píše jinde) první sebevražda vede k Bohu - "když už umřel jeden, tak odejdeme i my ostatní"- následně se řetěz stane symbolem otroctví, jeho součástí otroci, kteří zcela absurdně doufaj, že řetěz vydrží - podobně jako ve Schole se den ze dne doufá; v dalším obratu řetěz, otroctví a sebevraždy tvoří články národa, poklidný existence jakýhosi blahobytu, jemuž jsou sebevrazi a jiní zatracenci jak podmínkou tak vzdorem - síť, jejíž distribuce příznaků je nadmíru komplikovaná. Jejich nečekaným přeskupením či nakupením dává tato metoda vznikat nejasnejm byť potenciálně kritickejm podtextům. V kontextu, v němž ekonomika zdá se nejpodivnějším děsem, kterej funguje jen když nás redukuje na pouhé maso může, může přesto Coca-Cola figurovat nejen jako symbol svobody, ale jako svoboda sama ("takhle chutná svoboda") a vzápětí může být - jako černá voda - přirovnána ke smrti, být smrtí ("takhle chutná smrt") a někde mezi tím je štípání bublinek v nose spojeno se šňupání kokainu a se šňupáním příjemných věcí obecně, i svobody… Výsledná spletitá síť přirovnává svobodu ke Cole, k smrti, ke kokainu a návykovosti, vzniká tak silné významové napětí v okolí termínů, jež se běžně vyskytují spíš jako opozita (svoboda-smrt, svoboda-drogy, Cola-Cola-svoboda, svoboda-návyk). To vše navíc zdvojuje scéna s opačným, totiž bílým nápojem (mlékem) o pár stránek dříve s obdobným, přesto lehce odlišným vyzněním. Nabízí se tu dvojí možnost, buď si promejšlet takto nastíněné vztahy (škola - sebevražda - bůh - Coca-Cola - mléko - svoboda), nebo pokračovat v obdobný metodě dál, nabalovat a navazovat, zkoušet a bádat.
Originalita knihy nespočívá v napětí mezi poslušností a rouháním, ale v tom, že tento základní rozpor není řešen, naopak, zmnožuje se a promítá téměř do všech pojmů s nimiž romány pracují, jako by jejich hnacím motorem byla otázka kde ještě je možno toto napětí vytvořit. Slovo, jejž jsem se celou dobu zdráhala vyslovit je hypertext. Nemusí tu jít o dekadenci, ozvuky beatniků, generační zpověď, surrealismus, existencialismus či touhu šokovat, ale i o pokus či nástin možnejch pokusů o zachycení všech možnejch vztahů a kontextů v nichž se lze slovům vyskytovat. Nejde o dobývání pravdy, nejde, jak by se snad mohlo zdát, o jakýsi hledání podstaty, ať už světa či jazyka. Jestliže platí, že naše doba je dobou různejch ikon a simulaker, která jsou od reality čím dál odpoutanější, pak jediný co zbejvá - zmizel-li vztah k realitě jako bylo zrušeno krytí zlatem - jsou právě vztahy mezi jednotlivými ikonami, ježto jedině tyto vztahy určují jejich hodnotu. Touha pevně je ukotvit je pro nás dnes stejně nebezpečná jako pouhý pasivní přijetí směnitelnosti. Jediný co zbejvá je subverze, tvůrčí juxtaponování zdánlivě nesmyslnýho, která jediná může měnit pravidla hry. "Šukat kozu je smysluplnější než uznávat podstatu školství!" :) Proto nejde o možný závěry, spíš jde o zkoumání slov a významů jako již určitejch prefabrikátů /tohle slovo mám ráda/, který nám současnost dennodenně předkládá i předposkládává do jistejch, nepříliš nápaditejch, linií.
V době rostoucí unifikace, jíž se poddáváme dobrovolně neboť nám ji nikdo nevnucuje, a automatizace, před níž zdánlivě není úniku, páč se zdá v logice věci, je přední kritickej nástroj hledání jinejch významů, zmnožování možností. Nikoliv jiná linie argumentu, ale mnohoznačná konstelace má revoluční potenciál.
Zamysli se nad možnostma a rozhodni. Je jen na tobě, kterým směrem vykročíš.

..::W.H.!.N.E.R::..

25. září 2007 v 21:27 | Jehanne |  Ma création
věnována
Sedí na zmuchlaným prostěradle uprostřed postele,
která se zdá větší než obvykle, což je dost podezřelý.
Dycky byla totiž prázdná. Úplně stejně jako teď.
Pokouší se vytlačit ze zavřenejch očí slzy.
Aby omyly tvář od bolesti. Z tohodle světa.
Nechává ji tolik trpět. Kolik toho unese na bedrech?
Všichni ti lidé. Nenávidí je. To oni jsou vini.
Hlavně jí nepište!
Chce být sama a hrabat se ve svým posraným životě!
Chápete?! Nejtěžší případ. Nikdo není hoden pomoci.
S krví prý odtéká vztek a smutek.
Za sebe se odvážím strčit pod dveře psaníčko.
Až v hluboké ráně uvidím tvou tepající žílu,
vysměju se ti do očí a doufám, že to bude bolet.


Posezení se smrtí

14. září 2007 v 1:59 | Jehanne |  Ma création
Stála jsem na balkoně, na nic jsem nemyslela, o ničem jsem nepřemýšlela. Jen tak jsem tam stála a držela se zábradlí. Najednou slyším někoho klepat na dveře. Nikoho jsem nečekala; přesto jsem šla otevřít, ani jsem se neptala kdo je, bylo mi to jedno. Otevřela jsem a konečně zjistila, kdo je za dveřmi. BYLA TO SMRT.
Pohlédla na mě a usmála se. Tedy myslím, že to byl úsměv. Pozvala jsem ji dál. Posadila se v kuchyni. Zeptala jsem se, chce-li čaj. Neřekla nic. Udělala jsem jí kávu, čaj jsme neměli.
Seděly jsme tam asi hodinu bez jediného slova, úsměvu, pohledu. Nakonec ticho prolomil můj hlas, snad byl můj, nevím, nemluvila jsem. "Co chce?" "Co tu dělá?" "Jde si snad pro mě?" Smrt jako by věděla nač myslím přikývla, rozhrnula klopu bílého pláště a já uviděla lesknoucí se kov její kosy.
Udivilo mě, že má bílý plášť. Vždy jsem si myslela, že smrt má mít černý. A proč má vůbec tu kosu? Přijde si pro člověka když umírá a není přece důvod, aby mu třeba usekla hlavu. Zeptala jsem se tedy, na co ji má. Smrt se zase usmála tím svým podivným ztuhlým křečovitým úsměvem.
Kosou pročísla vzduch a dotkla se mé ruky. Začala mi z ní pomalu téct krev. Když jsem se odvážila pohnout, zjistila jsem, že to nejde. Krev už byla všude, přes břicho mi stékala po noze a pode mnou se vytvářela rudá kaluž krve. Slyšela jsem hlasy a pláč všude okolo mě.
Najednou vše ztichlo a před očima se mi zamžilo. Hustá mlha jako v prosincovém ránu se po chvíli začala rozplývat. Uviděla jsem něčí nohy, něčí ruce. Nad sebou jsem viděla sousedku jak se sklání a pláče... Došlo mi to. Já z toho balkonu opravdu skočila.
Jak to, že ale žiju? Co smrt, její úsměv, kosa a bílý plášť. Kde ta je? Smrt nejspíš někde usrkává kávu.

Tiffanie DeBartolo: Díra v duši

14. září 2007 v 0:13 | Jehanne |  Knihy
K týhle knize vlastně ani nic psát nechci... jen pár úryvků:
Věděl, že je to dobré, jenom to chtěl slyšet z mých úst. Jedna z věcí, o kterých Jacob nikdy nepochyboval, byla kvalita jeho prací. Velice dobře si byl vědom svého spisovatelského umění, takže když v něčem vylil své srdce a ostatním se to nelíbilo, věřil, že chyba není na jeho straně. Pro něho byla umělecká kritika už ze své podstaty nepřesná. Proto nikdy nečetl recenze ničeho, co se mu líbilo, ať už knihy, filmu nebo desky. Byl přesvědčený, že každé dílo, ve kterém umělec předloží veřejnosti své vidění skutečnosti, si zaslouží uznání a že každý komentář vyjadřuje čistě individuální názor, a proto by pro dílo samo neměl být považován za relevantní.
"Hledám, jak spasit svou spásu, svou duši a víru
Hledám na místech, kde nerostou květiny
Hledám, jak zaplnit tu BOHEM vyhloubenou díru."
Jsou-li tvé úmysly čisté, hledám přítelkyni pro konec světa.
Do hrobu si ty prachy nevezmeš, a protože vím, že mi je neodkážeš, tak je klidně můžeš utratit.
Neztrácej čas obavami, strach tě před zraněním neuchrání.
Je to divné, ale já jsem nebyla znepokojená, jenom netrpělivá. Když víte, že za neustálým losangeleským tady a teď je ještě něco jiného, na co se můžete těšit, připadají vám dny delší, o hodně delší, než kdybyste se na nic netěšili, protože pak by vám aspoň neutíkal drahocenný čas. Právě proto jsem si vždycky říkala, že kdybych musela jít do vězení, tak radši na doživotí než-jak by se dalo čekat-na třicet let. Když vyfasujete doživotí, tak prostě sedíte v base, stárnete a jste smíření s tím, co děláte, ať už je to cokoli. Napaří vám třicet let, a vy budete odpočítávat roky po měsících, měsíce po dnech a dny po minutách. Přesně to bych dělala já a dejte na mě, bylo by to delší než celý posraný doživotí.
Zeptala jsem se ho, jestli věří v Boha. Matka mě vždycky napomínala, že není slušné, ptát se lidí na jejich vyznání a politické názory, ale usoudila jsem, že když jsme si s Jacobem vyměnili slušnou dávku tělesných tekutin, je mezi námi slušné všechno. "Ne v konvenčním smyslu," odpověděl. "Vychovali mě ve víře. Matka je katolička. Ale prokoukl jsem všechny ty církevní kecy dřív, než jsem se naučil čurat vestoje. Já si myslím, že Bůh jsme my. Že je v nás všech. A věřím, že přetrváme, i když se už obrátíme v prach. Tedy, naše duše."
"Ráda bych tomu taky věřila. Pro mě je to nepravděpodobné. Tam, kde by měl být Bůh, mám v duši jenom velkou díru."
"To nemá s Bohem nic společného. Ta díra, myslím. Každý tu prázdnotu pociťuje. Nebo aspoň každý, kdo má kuráž podívat se do sebe. A o tom je život."
"O čem?"
"O hledání. Všichni hledáme něco, čím bychom zaplnili to, čemu já rád říkám Bohem vyhloubená díra v našich duších. Někteří k tomu využívají chlast, nebo sex, své děti, žrádlo, prachy, muziku, heroin. Spousta dokonce představu Boha. Mohl bych pokračovat donekonečna. Kdysi jsem znal holku, která ji plnila botami. Měla jich přes dvě stě párů. Ale je to prašť jak uhoď, vážně. Lidi z nějakého stupidního důvodu věří, že utečou před svými starostmi."
Jacobova slova mě hluboce zasáhla. Nikdy bych to nedokázala formulovat jako on, ale myslím, že jsem ani nemusela. Cítila jsem se přesně tak, jak to řekl: jako bezedná jáma.
"Jacobe," zeptala jsem se ho, "myslíš, že je na světě něco, co by tu díru mohlo zaplnit? A nejenom zaplnit, ale udržet zaplněnou."
"V tom je právě ten kumšt, že?" řekl ostře. "Je jednoduché zasít semínko a cáknout na ně vodu, ale jakmile se voda vsákne a slunce vysuší půdu, zbude ti jenom žíznivá kytička, která se zoufale snaží prorazit tvrdou kůru."

Možná tam ta díra byla vždycky, jako ta moje. Protože věcí, které jsem mohla vinit ze svého existenciálního smutku, nebylo mnoho. Pravda je taková, že byl mou součástí od prvního dne. Pamatuju si, že jsem ho mívala už jako čtyřletá, když mi maminka přišla dát dobrou noc a zhasla-ten pocit, že vaše srdce váží víc než tělo, že by vám mohlo vyskočit z hrudi a rozplácnout se o stěnu. Mám dojem, že se tomu říká samota.

Stačí, abych si na to vzpomněla, a jde na mě deprese. Abych dostala jinou náladu, soustředila jsem se na další díru ve svém těle, která si přála, aby ji Jacob vyplnil. Pane, odpusť mi, že jsem zhřešila, ale je to už osmnáct hodin, co jsem měla naposledy orgasmus.

Cania je mrtvá, protože je štastná

13. září 2007 v 23:47 | Polly# 14. 12. 2002 20:55 |  Votre création
...Cania se probudila do podivného listopadového dne... oddalovala ten okamžik procitnutí jak jen mohla... toužila se ponořit zpět do svého krásného divého snu, ve kterém ji právě zabíjeli a obětovali neznámému bohu... byla upálena a právě stoupala do nebes, kde se měla po zbytek své smrti radovat z dokončení strastiplné cesty, kterou pozemšťané tak pyšně nazývají životem... ale její sen se už rozplynul v nepříjemném světle rána a Cania byla chycena do jeho nastražených pastí... už uvěřila v ráno.... bylo pozdě....
...sedla si ke stolu a pozorovala ten odporný ubrus, závoj vznešeného stolu, který měl za úkol skrývat dřevo před příliš aktivními skvrnami od jídla...
"Tanisso víš vůbec, jak ten stůl vypadá?"
Tanissa stála u dřezu a snažila se najít nejméně špinavou skleničku... konečně se jí to podařilo, a právě ji pozorovala proti chabému světlu deroucím se zpod závěsů...
"Co?" zeptala se aniž věnovala Canie nějakou pozornost...
"viděla si ho vůbec někdy bez toho hnusnýho hadru?... proč je ten zatracenej stůl pořád schovanej.... sice se neušpiní, ale když je schovanej, tak si toho nikdo ani nevšimne..."
"hmm... myslim že budem muset koupit nějaký hrníčky... tenhle vypadá dobře, ale... Canio vidíš tu prasklinku tady?... takovou čárku vidíš jí tam?"
Cania si podepřela rukama hlavu a zírala před sebe... zvenčí uslyšela nářek deště dopadajícího na okap, na zem, na deštníky... vnímala tříštivé ozvěny prudkých dopadů...
"to neni potřeba... stejně je dnešek náš poslední den... dneska končim Tanisso, už mě to fakt nebaví..."
...někdo zazvonil u dveří... Cania vstala a šla otevřít... přemýšlela jak dneska nejlíp promarnit den... přemýšlela jak dlouho bude asi pršet... možná by mohla jít do parku-
"...prosimtě je doma Tanissa? ... je to fakt hrozně důležitý potřebuju s ní mluvit"
...viděla nějakého divného kluka, kolem sebe mával rukama, stoupal si na špičky a zaházel jí přívalem slov s naléhavými otazníky, cítila se zasypaná, nemohla dýchat a dusila se...
...přiběhla Tanissa a vrazila do Canii... kluk venku se pořád snažil dokázat důležitost svých slov a rozpínal se po celé chodbě... přitom stále opakoval "je to hrozně důležitý! je to Hrozně Důležitý!!!"
...Cania se vrátila do kuchyně a vyndala ze dřezu rozbité sklenice a talíře... otevřela okno a vyhodila je z okna... poslouchala jejich tříštivý dopad... kéž by i ona mohla takhle dopadnout... rozdělit se na tisíc stříbrných střípků, miliony neviditelných ostrých zrníček čehosi minulého, neexistujícího... chtěla by se zaseknout právě v tom okamžiku těsně před dopadem....musí si vybrat nějaký pěkný okamžik smrti... nemůže jen tak jít a umřít...
...Tanissa se vrátila do kuchyně, za ní se plížil ten kluk, hrozně hubenej až skoro nebyl vidět... sednul si na židli a díval se do země...
"Tanisso určitě žiju obráceně.. normální člověk nejdřív umře a pak celou dobu čeká až se narodí a na nanečisto si zkouší svojí roli v životě... tohle neni skutečnost je to jenom nanečisto, chápeš to?... já žiju svojí smrtí... už sem si to odžila a chci umřít... proto mi nemůže pomoct žádnej psychiatr... bože kdo zas odnes ten cukr?!"
...Cania vyletěla ze dveří a běžela po schodech na mokrou šedivou ulici.... zanedlouho se dostala do nedalekého krámu s potravinama.... vešla dovnitř a nevšímaje si dlouhé fronty u pokladny přiběhla ke klidnému prodavači a začala křičet na celou prodejnu... křičela tak dlouho až prodavač vstal a přinesl jí dva kilové pytle s cukrem a vyprovodil ji až na roh ulice...
"...prosimvás abyste sem už nechodila... jestli něco potřebujete tak si to běžte někam koupit ale už nás neobtěžujte, prosimvás..."
"...nikomu sem nechtěla ublížit" řekla Cania... "...je to poslední den mýho života, můj poslední den, ne váš ani těch lidí vevnitř... až oni budou umírat taky je pustim před sebe do fronty... a teď mě nezdržujte, chci si to dožít v klidu..."
"...aha... no víte to sem nevěděl... není na vás vidět že byste byla smrtelně nemocná, netušil jsem... víte nechtěl jsem..." koktal prodavač a mezi prsty žmoulal cíp svého pláště...
Cania se začala smát...
"víte zdálo se mi jak stojíte u hranice a díváte se jak mě chtějí upálit... mával ste mi na rozloučenou"
..prodavač se zarazil a upřeně se podíval Canie do očí... "děláte si ze mě legraci , že jo? víte co jestli ste nemocná tak si běžte k doktorovi ale nezdržujte mě mám práci..."
"to vy mě zdržujete pane... běžte si klidně pracovat... pořád jenom pracujete celej den od rána do večera celej život... vy o nic nepřídete žádná minuta vás o nic neochudí stejně nic neděláte... vy ani nepoznáte až umřete protože vy ani nežijete!"
....prodavač jí vrazil do ruky cukr, otočil se zmizel za dveřmi obchodu... prošel davem rozzuřených lidí a stoupnul si za pokladnu... mechanicky vyťukával čísla, pořád dokolečka, stále opakovaná čísla, číslo do pokladny, číslo vrátit, další zákazník další čísla... a při tom přemýšlel nad Caniou, vlastně ani nevěděl jak se jmenuje... co to vlastně mělo znamenat?... srdce mu stále prudce bušilo, v uších mu zněl naléhavý hlas domáhající se... cukru... křičela jako o život...... její život... cítil se rozrušený, vytrhnutý z číselné jednotvárnosti, vykolejený se zaběhnutých událostí... jak to vlastně myslela s tou smrtelnou nemocí... co když opravdu dneska umře?... ale co je mu vlastně do toho byla to nějaká bláznivá hysterická holka....
"zavolejte někdo sanitku!" ozvalo se najednou zvenčí...
prodavač upustil peníze, které se chystal vrátit a vyběhnul na ulici... na chodníku seděl nějaký pán a držel si kotník.... kolem pobíhala jakási žena a volala na kolemjdoucí... prodavač se vrátil ke své práci...
...sám se podivil svojí unáhlené reakci... snad si nemyslel že to je ta dívka s cukrem? snad ho nenapadlo že to právě jí se něco stalo?!... zasmál se té nesmyslné myšlence a snažil se soustředit na práci... náhle zaslechl cvaknutí dveří a prudce zvedl hlavu... co kdyby to náhodou byla ona? pomyslel si... ale byla to jen další neosobní tvář nějakého zákazníka... deset rohlíků, nebo ne dejte mi jich dvanáct, nějakou šunku jakou máte? a nebo radši chleba mi dejte k tý krůtí, jistě co sem to ještě?ale dejte mi raději paštiku místo té šunky vypadá nějaká seschlá, nebo mi dejte radši máslo, to bude nejlepší, to je všechno.
...zavřel krám, zamknul mříž a šel domů... cítil se nesmírně unavený... nemohl se dočkat okamžiku až si lehne a usne... bude spát nekonečně dlouho, zítra nepůjde do práce, dá na dveře cedulku : zavřeno. ...až do odvolání... případně napořád... náhle pod nohama na chodníku spatřil rozbité sklo a dva vysypané pytle cukru.... podíval se nahoru do oken a spatřil dvě rozsvícená okna se zatáhnutými tmavými závěsy... srdce se mu prudce rozbušilo, začal nervózně přešlapovat a přemýšlel nad tím co by teď mohl udělat... mohl by jít nahoru, zazvonit a říci dobrý den, ne to ne dobrý večír já sem ten prodavač... chtěl jsem vás ještě jednou spatřit než umřete... chtěl jsem vám říct....
...zavřel oči a prudce zavrtěl hlavou... co se to s ním jenom děje? ... měl by spíš jít a vynadat jí, a upozornit, že pokud se to bude ještě jednou opakovat,... tak co?... tak nic.... zhluboka se nadechl a pokračoval v cestě domů...
..."Canio!! Proboha Tanisso Cania leží na zemi!... nedejchá ona je mrtvá!.. Tanisso! Canio!"...
Tanissa se otočila v posteli a přetáhla si deku přes hlavu... Simon běhal po pokojích a křičel jako raněné zvíře... nakonec doběhl k Tanisse hrubě s ní zacloumal až ji donutil otevřít oči...
"Simone co je?.. chci spát, nech mě bejt..."
"kde máte telefon? ... musíme někoho zavolat!... nebo k sousedům..."
Tanissa nakonec přeci jen vstala a snažila se Simona uklidnit... vešla do rozsvícené koupelny a spatřila tam Caniu ležící na zemi, z rukou jí tekly dva slabé proužky krve a celá podlaha byla rozdělena rudými potůčky na drobné ostrůvky ... Tanissa vzala Caniu a snažila se ji položit do vany... pustila na ni ledovou vodu a Cania se začala probírat... Simon ve spěchu hledal nějaké obvazy... jediné co se dalo použít byl špinavý ubrus na stole..... natrhal no na dlouhé pruhy a obvázal Canie ruce... Cania se stočila na dno vany a snažila se skrýt před proudem studené vody...
"odnes jí do postele já to tady uklidim..." řekla Tanissa a zbytky ubrusu namáčela v umyvadle....
Cania se zatím trošku probrala a začala vzlykat a naříkat... Simon nevěděl co má dělat a tak seděl vedle ní a hladil ji po hlavě... konečně přišla Tanissa, lehla si vedle Canii, přikryla se a skoro hned usnula... Cania ještě chvíli v polospánku brečela a potom taky usnula.... Simon stál u postele a zaraženě na ně zíral... nečekal tak jednoduché a konečné uzavření celé noční události a nemohl se vzpamatovat z šoku... vyšel na balkon a zapálil si... sledoval ztichlé město a vnímal jeho spící tepavý klid... začala mu těžknout víčka a tak si ustlal na pohovce a vzápětí usnul...
...prodavač se s výkřikem probudil do nového dne... za krkem ještě cítil nepříjemný dech pomalu mizejících nočních můr, které narušovaly celý jeho spánek... panebože, řekl si a vstal... šel se do koupelny opláchnout... když vešel do chodby stihnul se ještě rozloučit s dětmi pospíchajícími do školy, ve spěchu políbil svojí ženu a nakonec všem zamával z okna... vrátil se do koupelny a opláchnul si obličej studenou vodou... vzpomněl si na své včerejší rozhodnutí, že si dá pauzu a nějaký čas nepůjde do práce... pak si ale vzpomněl na neznámou dívku a chvíli se rozmýšlel... přál si ji dnes vidět... přál si s ní mluvit... přál si jí dát plný pytel cukru, přál si... usmál se na svůj odraz v zrcadle... půjde dát cedulku na dveře obchodu a třeba ji potká... ale co když si bude chtít jít něco koupit a najde prázdný zavřený obchod?... co když si zase půjde koupit cukr, který jí někdo vyhodil z okna?... přemýšlel, jestli nemá přece jenom dnes ještě otevřít, ale potom se pečlivě prohlédl v zrcadle a polekal se svého vzhledu... měl unavené oči a bledé tváře... potřebuje odpočinek...
....pečlivě se oholil, oblékl se a vyrazil ven... cestou si pohvizdoval a v hlavě si donekonečna přehrával její hlas... určitě ji potká, ví to... v ulici před střepinami ze skla a rozsypaným cukrem se na okamžik zastavil a zhluboka se nadechl... zpomalil krok a v očekávání procházel pod oknem... odvážil se zvednout hlavu a pohlédnout do zatažených oken....
"Canio přehnala jsi to!" křičela Tanissa... Cania ji nikdy neviděla tak rozčilenou a naštvanou... ležela na zemi u postele a brečela... Tanissa se vykláněla z okna a dívala se dolů na rozbité skleničky a talíře...
"...můžem koupit jiný" řekl Simon a podíval se ven....
"nejde mi o to nádobí... de mi o Caniu!" vykřikla Tanissa a prudce zabouchla okno.... "musíš se smířit! buď budeš žít jako každej normální člověk nebo si necháš od někoho pomoct... musíš se rozhodnout buď žít a nebo nežít, klidně si někde chcípni ale nechci tě pořád někde sbírat a děsit se jestli žiješ nebo ne.... Canio odvezem tě k doktorovi..."
Cania vydala přidušený výkřik a začala Tanissu prosit a přemlouvat...
...prodavač ležel na pohovce a nepřítomně zíral do stropu... byl zdrcený z toho, že ji nepotkal... nejradši by chodil pod jejími okny celý den a čekal až vyjde nebo ji aspoň zahlédne v okně... mohl by jí dát do schránky lístek, něco jí napsat, nebo si s ní smluvit schůzku... odmítla by... určitě by odmítla... mohl by.....
...z přemýšlení ho vyrušil příchod dětí ze školy... napustil si vanu horké vody a přál si aby mu aspoň teď daly pokoj... je v tak těžké situaci... když se odpoledne vrátila jeho žena z práce, ležel zase na pohovce a poletoval v jiném rozměru, v jiném světě... ve světě vysněných setkání a slov... žádná jiná slova se do jeho hlavy dostat nemohla... šel si lehnout do postele... byla už hluboká noc, ale on stále zíral před sebe a nemohl usnout... druhý den za ní půjde a aspoň s ní promluví... musí ji slyšet... aspoň jednou jedinkrát ji spatřit....
...druhý den byla sobota... vyskočil z postele sotva si uvědomil, že je ráno... rychle vypil kávu, vysprchoval se, oblékl se a pospíchal ven... za sebou nechával spící rodinu... ale ta byla tak daleko.... vzdálená několik světelných let....
...za okamžik stál pod oknem ve střepech a díval se nahoru... počítal do tří a potom vyrazil po schodech nahoru k jejím dveřím... odhodlaně zazvonil a v očekávání nemohl ani dýchat.... zaklepal na dveře a o krok ustoupil...
...otevřely se dveře a v nich stála neznámí černovlasá dívka... byla to Tanissa a patrně se právě probudila... nejdříve nevěděl co má říci, zakoktal se a zčervenal....
"hledáte asi Caniu... no ta včera odjela pryč..."
"kam? kam odjela? prosimvás řekněte mi kde je..."
"no... já fakt nevim... už jí nehledejte myslim že už se nevrátí... jela ke svejm rodičům do ciziny už se nevrátí..."
"...je to hrozně důležitý řekněte mi kde to je... který stát to je? je to někde v Evropě? musim ji najít... řekněte mi město a já tam pojedu a najdu jí."
Tanissa ospale zírala na neznámého muže, který kolem sebe máchal rukama a jeho oči zářili horlivostí dozvědět se aspoň něco...
"neni nikde.... nenajdete jí už nikde... Cania je mrtvá... včera v noci se pokusila vzít si život a dneska v noci se jí to povedlo..."
....prodavač se zarazil, jeho výraz strnul a několik okamžiků se ani nepohnul...
"vy jste jí chtěl něco říct?... proboha neberte si to tak... je to pro ní neuvěřitelný odlehčení a pro nás taky... Cania byla nešťastná chtěla umřít ještě než se narodila..."
...prodavač zblednul a začaly se mu třást ruce... Tanissy hlas k němu doléhal z ohromné dálky... snažil se přemýšlet, ale jeho mozek mu odmítal vydat jakoukoli informaci....
"nechcete jít dál?... víte pozvala bych vás na kafe ale nemáme žádný hrníčky ani cukr..."
...neznámý muž se beze slova otočil a pomalu kráčel ze schodů... v hlavě mu zněla stále dokola jediná věta... Cania je mrtvá..
....vyšel na ulici a vracel se domů.... se sklopenou hlavou míjel šedivé panelové domy, beztvaré postavy bezejmenné tváře... zemřela dřív než se dozvěděl její jméno... netušil jak se dostal domů, netušil ani co tam dělá a proč se hýbe v prázdném prostoru s neosobními cizími tělesy v cizím bytě s cizími lidmi v cizím městě na cizí planetě.... uzavřel se před vnějším světem, schoval se do jediného krátkého okamžiku kdy stál na ulici a hádal se s neznámou dívkou, která mu vyčítala, že ji okrádá o drahocenné minuty jejího vzácného života... kdyby to tak mohl vrátit, daroval by jí celé regály cukru, zasypal by celé město a společně by pak proplouvali bílými závějemi a on by poslouchal její smích... udělal by cokoliv jen aby byla šťastná... jako v tu chvíli kdy mu vyprávěla svůj sen...
...prodavač se rozbrečel a plakal po celý zbytek svého krátkého života... a to všechno pro neznámou Caniu, která je teď konečně šťastná, protože je mrtvá...

Bolest / Fňukání

13. září 2007 v 23:44 | Jehanne |  Ma création
Tolik bolesti
Pro koho
Za mě
Za Tebe a za Vás v rohu
Nenávidím tu rudou
Co nedává mi spát
Mžitky před očima
Najednou vše ustane
A já si oddychnu, že pustila mě
Pro mě
Za mě
Za Tebe

Bílá báseň

13. září 2007 v 23:38 | WiruZ |  Votre création
a nejhorší pohled je na

cukrové feťáky

a jejich přespříliš staré ruce

I.
Přihřáté ráno, ran
zatápím jim v kamnech
drhnu kachličky svých úst
a obdivuji se.
Drobounkým soškám ptáků
na zmrzlých drátech
elektrického mostu.
Usměvavé, zaspané ráno
prskající vzduch vajíček
je cítit topinky
kafe na kamnech,
A v tryzně,
vlastní výlevce trčí,
chomáč vlasů,
který smutně připomíná
mojí vlastní existenci.

To nevšední skoro stejné ráno
vzpomínám na něj
a taky na
provázky rozhýbanou,
chlupatou mořskou pannu.
Je zima a
pojídáme
tři roky staré
cukroví, mlaskáš se ke mně,
tiskneš.
A snažíme se nastavit v
bezohledném boji
spoušť blesku,
domácích foto-trpitelů.

Je bílá nemoc
je bílá dívka v roztrhaných kalhotech
s trochou revoluce pod čepicí.
Pohlavní brýle
křivý úsměv,
víš lásko, že ti nepomůžu,
ani ty sama, sypáním si soli
do hnisajících ran -
být litován není totiž něco extra.
Myslím na bláto
a mrzí mě,
když jsem zabalen do svetru
a ty mě přehlížíš
hrstkou imaginárních přátel
i když je slunce a ty to víš.
Mrzí mě to tvoje
mám tě ráda a vrtošivé, nedočkavé pohledy
zpět domů tlačej se ze všech stran.
Mrzí mě náledí tvých
slov
a mrzí mě
tvé veselí na úkor mého smutku.
Asi nejsem nic extra,
a ani neumím vrátit
těch předešlých tisíc nocí, kdy si mě milovala.


II.
Ostnatý drát prý vymyslela jeptiška
schována za sukní z
lesbických lásek, prý dívčí klín
zaoblen a horký touhou - plný nenávisti.
Rezavý ostnatý drát,
bílý drát
oddělující rodiče od dětí,
(na výběr se hraje - a raz a dva, jedno třetí kam
chceš kulku drahá,
aby to nebolelo)
trhající cáry masa (jako slova z novin)
na proužky vojenských košil.
Skrývající vyhublé tváře židů
scvrklá přání na neúnosno,
praskající z kostí
černé obaly knih,
schované počátky století
za krásou neónových bab
a hroudou hlíny.
Říkala mi kamarádka, že
v osvětimi je pavilón
s dvoj tunou
lidských vlasů
asi na prodej.

A někdy se mi stane,
že si vzpomenu na
pocit.
Ten starý
vulgární náznak
deja-vu.
Bílá velryba
co proplouvá
potopenými (opilými) koráby
zpocená chaluhami
jako mrtví lidé,
polykají kameny a smějí se
a jsou jimi pokrytá dna moří
a bílé noci.
Kryšťálové tramvaje
s němým požitkem a óóóó
obdiv velryb,
nemocných
spoutanou
leukémií
vlasatých dětí.
Světla tvého života vytrysknou
ze světle-modrou zářivkou
nad popraskaným stropem bulovky.

Ospalé brýle
a přes ně přehozený pruh
vlasů
a i spálená malba.
Dosahuje - po cestě - červené auto
milión pikniků,
to víš, že nice
milujeme tě
se klaníme vlastě sami sobě
lesklými rovnátky,
blyštící rty
rtěnka na zrcadle
jako z papíru noclehárny
člověk by nevěřil co
vše
lze zapomenout na vlakovém nádraží
či v zastavárně.
I srdce v tečce nikdy.
Napnutá podprsenka
pedofilní isis
alenky v říši divů.
V kraji
a kurva drahý -
do tmy kráčící/vykradený Ulysses.

I bývá dobře a jsem šťastný.

III.
Bílé pláně,
schované na horách (malá obscese slov
to je vlastně báseň).
Poslední večeře
snad lednice
tvá schizofrenická madona
a milující magdaléna.
a každá galantní slavnost
a každá skořice
a každá máma na požádání,
i každá bílá báseň.

Požehnaná, vratká.
Chodí za mnou cizí lidé
cizí duše
a vrážejí mi do rukou
- nutí
své vlastní bílé básně,
pche a cha,
jako by to byl život nebo něco legračního,
A ani si neuvědomují, že
věci tak bílé jako jsou bílé děti
jako je sníh na hlavě mého dědy
jako jsou sochy
jako bílé zuby (a žluté nikotinové prsty se třesou)
nemohou mít svojí vlastní /krásnou/ identitu.

A vnímám bílé roztavené
zvony,
které nestačily uletět
před válkou
bílých koní
bílé tróji.
Snímám další a další písmena
a začínám věřit v bílé básníky
(jejich poetika je především
bílá jako alkohol, kterým živí
svá nanicovitá, moučná těla
svíjející se v šeru
jako bílý červ).
Dotýkám se knih a snažím se
je pochopit nikoliv jako
celek,
ale vzniklé fragmenty, bílé legendy.

Posedlost vlastní posedlostí,
to trvá
všichni jdou a dupou na verandě
bráním se před slovy
a ty mě sprostě lekáš,
jseš jako ona
ona ona ona ona onnnnnnnnnnnna
sesunu se do podlaží
vlasaté postele vědom si
všímání,
když jseš tichá jako Vánoce
a mokrá mořem
s první hroudou hlíny dopadající
na víko rakve,
začalo se na člověka - zapomínat.

Noc v převleku

13. září 2007 v 22:54 | Jedinečná |  Votre création
Jaká je?
A kdo je?
Noc, jaká je?
Noc je v převleku.
Jak v převleku?
Noc se skrývá, prostě je v převleku.
Prosím pověz, pověz o krásách noci!
Noc je jako déšť; noc je opojná - jako déšť dopadající na vyprahlá ústa.
A dál?
Nic dál, noc je zlá.
Ne, povídej, jaká je noc dál?
Je vlídná, jako matka objímající své dítě, je nespoutaná - je jako urvaná z řetězů,
halí Tě, schová Tě, nevydá Tě!
Nezlob se na ni, noc je noc….
Noc je v převleku

Co z tebe bude...

12. září 2007 v 20:19 | Jehanne |  Knihy
Tahle povídková knížka je moc príma... Patří do edice Česká povídka, v který vyšlo podobnejch knížek vícero, dycky je to na nějaký společný téma. Rozhodně si půjčím z knihovny i ostatní svazky. Krásně se u toho odpočívá, je to nenáročná četba, ale přitom né levnej brak. Prostě pohodička, jak by řekla Venny /Venda, Venda,...Venda se svou motorkou :)...i dyž jezdí na starý Libertě z bazaru...to je fucq ;)/
Jestli jste z těžší literatury vyčerpaní a chcete si na chvíli oddechnout, podobně jako já, vřele a ještě vřeleji doporučuji.
S tou současnou českou literaturou to přece jen ještě není tak úplně v háji...

Věra Chase: Šťáva

12. září 2007 v 18:16 | Jehanne |  Knihy
Básnická sbírka Věry Chase, už podle obalu ve stylu šedesátejch let a názvu, slibuje plno smyslnosti. Bohužel, žádnej literární skandál se nekoná :-( A to i přesto, že erotiky je na stránkách hodně.
Čim to teda sakra je? Asi tím, že tý lechtivosti je až moc. Jo, to bude ono. Působí to na mě tak strašně moc nuceně... Nevim, třeba to tak má být, ale mně osobně to na sbírce ubírá na razantnosti a hlavně na autentičnosti textů.
Ovšem co se humoru a sarkasmu týče, Věra Chase nezklamala. A některý texty sou dost zdařilý. Třeba Báseň o mé kamarádce, jejich orgasmech a nevhodném příteli, která mohla u stydlivějších čtenářů vyvolat rumělec na tvářích pro svý zahrávání si s jedním ze zapovězenejch sexuálních témat.
A nakonec chválím citovou prázdnotu textů. Překvapila mě svou přímostí, bez okolků.
Malá ochutnávka:

Angie

12. září 2007 v 16:22 | Jehanne |  Mes...
...Oh, Angie, don't you weep, all your kisses still taste sweet...

Markétka

12. září 2007 v 16:00 | Jehanne |  Mes...
Harmony and understanding.

Gatshenqa

12. září 2007 v 14:42 | Jehanne |  Mes...
TALKING TO YOU FROM THE OTHER SIDE OF A WALL
IN MY MIND AND IT'S CLEAR THAT YOU'RE NEAR TO ME.
THINK I FOUND A WAY TO UNDERSTAND WHY I COULDN'T SEE WHAT
WAS HAPPENING THE FEAR OVERCAME ME.TOOK A TRIP ON THE INSIDE
I TOOK A TRIP ON THE INSIDE I TRY TO HOLD ON 'TIL THIS FEELING
IS GONE.BREAK THROUGH TO THE OTHER SIDE NEED TO BREAK THROUGH
TO THE OTHER SIDE OF EVERYTHING...

Ewyczqa

12. září 2007 v 14:34 | Jehanne |  Mes...
"Forever" is a lie whispered to lovers and fools

--úryvky-- /z našich kolaborací/

12. září 2007 v 2:15 | MiKo to Jehanne |  Votre création
To jsem rád, že to ještě umím. Škoda, že nejsi kluk, mohl bych na Tebe apelovat ohledně škodlivosti slipů. Vlastně, eště, že nejsi kluk. Zpovídat se klukovi? Věřit klukovi? Divný.. K2.SMS:K Tobě bych asi neuměl být kritický. Název je neopoetický a moc hezký. S tvým srdcem musíš být squělý básník. Já budu psát vtipné návody k používání masážních struhadel.
Btw. Smějou se ty ubrousky? Jestli ano, tak je znič. To zavání spiknutím. Třeba chcou přepadnout a násilím nahradit toaleťák. A to se, jak všichni víme, nesmí stát. Have Fun!
Promiň. Tak jsem to nemyslel. Já jen, něco mi říká, že bych tím neměl nikoho otravovat. Necítím ničí dech, ničí dotyk. A když se chci někoho dotknout, tak mě popálí nebo se rozpadne v prach. Jsem jako ti andělé-tichý pozorovatel. Lidé mají lásku a nevidí ji. Já ji vidím, ale žádnou nemám. Jsem prokletý?
Sedím na střeše nějakýho paneláku v Kyjově. Vítr mně cuchá vlasy a trhá mraky. Slunce. Sosám šampaňské. Nádhera... Zdraví Misha in the edge of the sky...
Seš moje světlonoška, jo?;) Nezhasínej, prosím. Tma by mě zadusila. Život je pomsta i dárek. Jak ho chceš vidět? Kdo se to mstí a kdo obdarovává? Mám jen otazníky.
Nenech uschnout slzy. Jenom ony přinášejí odpovědi na otázky. Je to ticho. Ticho je láska. Proč nikdy nepřichází. Jenom ony utiší to prokleté srdce. Hrajou Set me free. Živote Set me free... ne drží mě pevně... prokletí andělé.
Teď pomalu umírám jako každý, jenom to narozdíl od nich vnímám. By mě zajímalo jestli je Smrt chlap. No a taky, to utopicky vizuju. Sa se svojí hlavou nenudím. :)
Pro verše nemám talent. Ukážeš mi je někdy? Ale v jedné věci se lišíme. Já dovedu převést svoje emoce na papír. Jinak jsem až na smích chladnokrevný. I hate it.
I've never met somebody like U. Jsi ten nejhlubší člověk jakého znám. Chtěl bych i nechtěl tě poznat. Nevím, která půlka je silnější ani jestli se mi chceš odhalit. Emoce mě trhají na kusy. You're the one.
Myslím, že lidi co tě neznají v tobě vidí tvrdého realistu, trochu vzadu snílka. A pak tě z velké části nechápu. Je mi to líto, ale vím jen o málo víc než oni.
Melancholie je Pandořina skříňka. Ale radši budu Kainův potomek než veselé jojo. Ale kdybys nebyla Dashi, tak by si o moc přišla. A co teprve lidi okolo?
Zjistil jsem, že moje protivná melancholie mě chytá až s prvníma hvězdama. Jsem takový melanchodlak. A nebo to souvisí s tichem? Co v tobě budí melancholii?
Lepší mrtvá než se špagátem. Nechce být jako ostatní. Ale i když s nima nechce mít nic společnýho, je stejná. Je horší. Uvědomuje si, že špagát omezuje-je outsider.
Některý lidi jí je nařezaly, ale ona si je urvala sama. Protože je nechtěla. Chtěla se hýbat jen tak, možná vznášet. Ale spadla hlouběji do tmy. Ale nechce se bát.
Sedím v okně a koukám na hvězdy. Připadám si bezvýznamný. Kdo by si všiml, kdybych tu nebyl? Na co tu jsem? Jsem to co nechci být. Jsem malá loutka. Dřevěná. Bez šňůr.
Jsi nejcitlivější člověk jakého znám. Možná až moc. Vidíš svět jasněji než všichni ostatní a uvědomuješ si ho víc než lidi okolo. Já, když vidím svět, je mi do breku, ale dovedu se jenom zatvrdit. Chtěl bych umět brečet... prosím, jestli ti můžu jakkoli pomoct řekni mi to. Já žádný takový problém nemám a tak ti můžu ubrat kousek tvého. Prosím, kdykoli si vzpomeň.
Michale, co chceš právě teď nejvíc?
Nehledej v tem nic hlubokého, max. jako talíř na sobotní polévku
(Zdržení vzniklo mým psaním debilních pár veršů)

Igelitový sáček

12. září 2007 v 1:58 | Berušidlo |  Votre création
Vál ledový a krutý vítr.Seděla jsem sama na lavičce - a tu se ke mně ohromnou rychlostí přihrnul igelitový sáček a se značným šustotem se zarazil o lavičku. Vzala jsem ho tedy do ruky a vhodila do víru větru spolu s listím doprostřed náměstí. Roztočil se. Vlastně to byl takový obyčejný sáček, co dávají v obchodech na rohlíky,…ale té elegance co dával do tance s větrem byla úžasná. Tu vylétl do výše oken v prvním patře a točil se, pak pomalu, jako ve spirále se dostával dolů až na zem, a pak se opět prudce vymrštil a nafoukl … vypadal jako medůza. Letěl o kousek dále, a tam šustil a nafukoval se, létal nahoru a dolu, kde se na chodníku koulel a převracel přes dlažební kostky. Pak se na chvíli uklidnil, a jen se tak líně povaloval ze strany na stranu, a také kousek nahoru, a pak ještě výše, a tančil spolu s ptáky, posléze klesl do výše odpadkových košů, kde ustával pár vteřin ve stereotypním pohybu. Náhle prudce vzlétl a spadl na zem, kde se pak koulel přes celé náměstí do jedné z postranních uliček. Následovala jsem ho při jeho pouti Prahou.
Vítr s ním smýkal sem a tam ode zdi ke zdi, jako když se opilec potácí a odírá se o kamenné zdi.Takhle mi připadal ten sáček zmítán tak směšně od stěny ke stěně, a tak se pomalu dostával k jejímu konci. A tu ho vítr odmrštil k oknu, kde se mírně nafoukl a ukázal se v celé své kráse, … ale, tu se zachytil o mříže a chvíli tam v zajetí vlál, než ho silný vítr uvolnil, a tím se v něm vytvořila malá dírka - byl zraněn.

S ladným, leč raněným tělem se letmo dotýkal země, a koulel se k hlavní ulici, kde hrozilo mnoho nástrah a překážek pro tak křehkou věc. Vítr sílil a zmítal sáčkem čím dál větší silou, jenž pak šustil a nesmírně rychle se pohyboval. Skoro jsem mu nestačila a někdy ho ztratila i z dohledu, ale pokaždé jsem zaslechla jeho šustot a ihned se vydala za ním.Bylo mi ho docela líto, … jak s ním vítr hodil nemile do kouta, kde se ušpinil, jak s ním prudce smýkl na zem, kde se válel … a znovu do vzduchu nalevo a napravo - byl však raněn! Pletl se lidem pod nohy, jež ho nakopávaly a předávaly si ho jako štafetu. Někdo ho nabral špičkou boty a šoupal nohou, to aby se ho zbavil, pak ho druhou nohou přišlápl a osvobodil se, ale ještě více ho tím zranil. Ani malé děti k němu neměly hezké chování - kopaly do něj hlava nehlava, … skoro jsem je chtěla okřiknout, protože byl raněn, ale nejspíše by se mi vysmály a pokládaly mě za blázna, a tak si s ním dále hrály kopanou, a já tam v povzdálí nečinně přihlížela. Naštěstí se zvedl vítr, a sáček se vzdul a odlétl. Však se ale zapresoval do drátů výlohy. Ihned jsem přiskočila a nebohý sáček vysvobodila …a jako kdyby mi chtěl poděkovat, létal vesele nad hlavami turistů, a snad mi chtěl naznačit, abych ho následovala. Plul ladně dále vzduchem, celý potrhán a špinav, kroutíc a šustíc sebou. Udělal nádhernou smyčku spolu s piruetou - a já měla tendenci zatleskat. Následovala jsem ho i nadále v jeho pouti, jež ho pomalu a jistě ohyzdila, a činila z něho nemožného k létání. Po různých překážkách byl již tak rozedrán a zašpiněn, že se mu lidé vyhýbali, … to aby se neušpinili. Sáček však letěl statečně dál - a jako kdybych viděla, že pláče, … ale ne, namočil se do louže a s plácnutím se vrhl na zem jako životní ztroskotanec, který již tuší konec svého života. Pomalu se vlekl, doprovázen větrem, do jednoho z nejtmavějších koutů, a tam se líně hýbal ve vánkovém závětří. Mírně šustil, a jako by již dožíval - zdálo se mi, a měla jsem slzy na krajíčku, a aby mě nikdo neviděl, vzala jsem ho do dlaní a opláchla v nejbližší louži. Upravila jsem ho tak, jak se upravují zesnulí do rakví - vlastně pouze jsem ho složila a pak ho důstojně vložila do toho nejkrásnějšího odpadkového koše, plného stejně takových ztroskotanců, jako byl on. Se slzami na tvářích a se sklopenou hlavou jsem odcházela od odpadkového koše. Neohlédla jsem se však, neboť jsem cítila, že mě snad vítr hladí za to, že jsem jeho nejlepšího tanečníka tak opatrovala a zajistila mu důstojnou smrt - tak jako člověku.

Hovory xobě

12. září 2007 v 1:50 | Inzulínka |  Votre création
Ach jo, chtěla bych umět psát. Napsat nějakou povídku, nebo báseň, nebo cokoliv, co by mělo trochu úroveň. Ale já vůbec nevim jak na to. Potřebovala bych nějakej kurz tvůrčího psaní (nesmějte se, to bylo v Dawsovově světě), ale k čemu by mi to bylo, když asi nemam talent? Bůůů ;-(( Kde se dá koupit nějaký nadání? Za kolik? Ba ne, to by mi neprodali, dyk mi eště nebylo osumnáct :) Když sme před tejdnem psali ve škole sloh, došlo mi jaká sem nula. Napsala sem úplně tuctovou průměrnou obyčejnou nezáživnou nezajímavou sterilní trapnou charakteristiku. NUDA! Ale pořád mam v hlavě nějakej pocit, že umět psát, to se přece dá naučit. Že stačí když hodně chci. Ne, blbost, nic sinenamlouvej Šári, lhát sama sobě je ta nejvěčí ubohost. Jenže mě už nestačí jen to pasivní čtení, chci taky něco stvořit a pochlubit se tim. Aha, a sme u toho. Nechceš ty se jen trochu předvíst? Nebaví tě bejt jedna z davu, chceš taky něčim vynikat. Chceš aby tě někdo obdivoval, nebo aspoň pochválil, viď? Chceš si pozvednout sebevědomí!!! Jó, možná je to pravda!!! Jak mam do prčic poznat kdo má pravdu? Co je pravda? Néééééé! Jen žádný filosofování. Jen klid. Určitě existuje něco, v čem sem dobrá. Opravdu? Tak mi dej nějakej příklad v čem seš dobrá! Fakt nevim. Asi nic. Ono je taky otázka, co to znamená bejt dobrá. Třeba ve škole mi docela de angličtina, ale ve skutečnosti v ní dobrá nejsem, to jenom ve společnosti těch tuponěk to vypadá, že jí umim. Ha, mám to!!! Sem dobrá v píchání injekcí. Kdo ze třídy umí píchat injekce levou rukou? Kdo by byl schopnej píchat do sebe několikrát denně? Ohó, takže slečna se dělá důležitou tim, že má cukrovku, no to se povedlo, ha ha ha :-D Začínam mít čim dál tim větší pocit, že tyhle bláboly nikam nevedou. Možná se jim za pár let zasměju, ale jinak sou na hovno. Všecko je relativní, a to neřikam jako frázi, ale jako skutečnost, s kterou nic nenadělam. Např : Sem dobrá, že si jako jediná ze třídy (krom Adély) dělam vlastní zápisky z chirurgie. Ale na druhou stranu, je mi to na nic, dyť mam čtyřku na výzo.
Atd atd.
To sem se do toho zas jednou zamotala :o)))
Fňuk, prostě sem jedna z davu, absolutně normální holka. Jé, já sem pitomá, proč si vůbec stěžuju? Dyť je to normální, bejt normální :-)
Tááák, teď pěkně vypneš počítač, vlezeš si do postele a budeš si číst a smíříš se s tim. Co jinýho bys taky mohla dělat? Chceš snad zpívat, malovat, bejt modelkou nebo vysokoškolačkou? Vzpamatuj se!
Jo, seru nato. Vymačknu beďara na čele a du spát.
Možná by sis měla najít kluka, aspoň bys měla úplně jiný starosti. Začínáš bejt zahleděná do sebe… NENE! Jen mam takovou náladu, nejsem taková, opravdu. Zejtra to zas bude pryč. Jen zakecáváš to, že nemáš kluka. Žádnej tě nechce! Sere tě to viď? Di už do prdele, žádnýho kluka neptřebuju. Znáš tu bajku o kyselejch hroznech? Co tim chceš jako říct? Ty víš dobře co tim chci říct. Víš prd. Jasně že by bylo fajn mít kluka, ale stejně tak může bejt fajn bejt bez něj. Teda pokud to nebude trvat moc dlouho… A lesba náhodou nejseš??? Neee, ale jestli to bude nutný, jako že nebudou žádný kluci, taxe jí třeba můžu stát. Někdy mam chuť to mámě udělat, zkazit jí pověst, donutit jí se nad tim zamyslet… Nebo jí vnutit pocit, že za to může ona ;-)) Začínáš klesat na její úroveň. To měla bejt psina! To doufam. Dam si na tebe bacha. Budu tě hlídat na každym kroku. Hmmm to je od tebe moc hezký, myslim že to ale zvládnu sama. Kecy! Bojíš se samoty. Nezvládáš jí. Jo, asi máš pravdu, ale to je přece normální. Kdo by chtěl bejt na světě sám? A sme zase u toho - jsi táááák normální… PLESK! Ta sedla :)) Srazila ji k zemi a ona se tam teď svíjí a sprostě na mě kříčí. Neměla bych jí jít pomoct? Třeba sem to s tou fackou přehnala… Ale ne, aspoň budu moct v klidu usnout, nikdo mě nebude otravovat. Do zejtra se z toho vzpamatuje a zas ji budu cítit v zádech. Ono je to vlastně dobře, aspoň se pak sama se sebou nikdy nenudim :o)))

b.i.t.c.h.

12. září 2007 v 1:47 | Jehanne |  Ma création
Everyone saw the beauty, no one saw the pain
Jsem kurva
Bloudím tímhle světem
Svinskejch pocitů
Šlapu do skvrn
A zbavuju se rozmazaných stínů
Na očích
Přeplácaná rtěnkou
A smradem deodorantů
Antiperspirantů
Antikristů
Jsem kurva
Magdaléna
Vyšpulených rtů
Na cestě do nebe potkávám
Zrůdy
Mlčí Odvracejí hnusem pohledy
Slyším jejich pisklavý dech
Jsem na dně moře
Plná očistce
Špinavých kaluží
Nesním
A
Nespím
A marně volám
Že jsem nevinná
Chci usnout navěky
Nahá a čistá
Nahá a opuštěná
Nahá a mrtvá
Kurevsky spokojená

Pro Jehanne

11. září 2007 v 20:03 | K.O.pretina |  Votre création
Kdo určil andělům
velikost křídel?
Kdo zná všechna trápení,
bolestí příděl?
Čím větší křídla,
tím těžší úděl...

The Day Before

9. září 2007 v 14:02 | Jedinečná |  Votre création
Jak začít s tímhle dopisem? S dopisem určeným komu? Snad smrti? S dopisem určeným mě samé? Zpívají " Nech to být " , ale jak to nechat být? Se srdcem plným bolesti? Jak nechat být život? Lidi? Lidi s tvářemi, úsměvy, pohledy…S jejich srdci! Běžet, utíkat tak, že nohy nestačí. Ale myšlenkám stejně neuteču….A jednou se zastavím - budu muset, tak jako budu muset odpovědět na všechny otázky sobě - jim, svému druhému (horšímu) já, svému srdci a zodpovědět se svým myšlenkám. Ale co pak? Když už zpověď nestačí, když je mi kostel malý a oni ho budou muset kvůli mně vysvětit. Když mě budou ven vyvádět v poutech a kněží se mi budou smát. Když si na mě budou malé děti ukazovat prstem. A Pak někdo zvedne kámen a hodí jej. A pak další a další. Co pak? Má krev bude vykoupením pro mne samou? Cítím ty doteky, to pohlazení kameny a pak krev. Jak teče a tryská, teče po mé kůži - pryč ze mne - na zem. A tak smývá mou vinu, mou bolest. Smyje mne celou. Sedře mou kůži, spálí mé svaly, jako kyselina sežere mé orgány a vpálí mi do srdce cejch viny…