Natálie Kocábová: Schola Alternativa

30. září 2007 v 19:47 | Jehanne |  Knihy

Mrtví umíraj. Živí přežijou. Nic víc. Jen nás tu obdarovali trochou pravdy. My víme, že pravda je kurva, přesně jako láska. Jsme si cizí... bolí nás to.

(moje oblíbená věta by Natálie Kocábová, Schola Alternativa)
Napětí mezi dny jak jdou za sebou. Vzdor proti takovýmu běhu. Posmrtný trápení na způsob jakýhosi očistce /ať žije Dante Alighieri! :)/. Vzdělávací systém. Vztah člověka a Boha.
Základem je podle mě touha přiblížit se k něčemu, co je ničím a vším zároveň. K Bohu nebo jinýmu absolutnu. Způsob, jakýho lze takovýho setkání dosáhnout, je v románu sebevražda. Nejvíc je možný přiblížit se k Bohu porušením jeho "pravidel" nebo snahou obrátit se k němu zády.
Druh vyprávění, jakým je kniha napsána, slibuje jeden fakt - zmizení možnosti události či ústřední zápletky, v podstatě ani nemůže nastat konec. Svým způsobem tak mizí čas: nelze myslet na budoucnost ani ve smyslu obstarávání se do budoucna (to již implikuje jistej řád), ani ve smyslu touhy po něčem: vše tu již musí být, neboť shánět se či toužit po něčem již svádí z cesty k jedinýmu, nutí člověka zaobírat se jiným než absolutním.
Je to celková situace posmrtnýho života, v němž už z definice nelze po ničem toužit a ani nelze nic potřebovat. Vyprávění tak musí zůstat do značné míry statický, nesmí se hnout z místa, v podstatě se musí pohybovat v kruzích či bloudit. Tomu velmi přesně odpovídá místo děje: je to prostor obehnaný zdmi, mimo nějž se nelze dostat (budova Scholy v Alternativě).
Tato statičnost velmi dobře vyhovuje i metodě psaní Natálie Kocábový, o níž především chci mluvit. Neboť děj, linearita implikuje jistou kauzalitu, zápletku a rozuzlení, tedy řád. Je pozoruhodný, že Kocábová nezvolila jako alternativu k lineárnímu vyprávění vyprávění asociativní (myslíme-li asociativností jakýsi impresionistický sdružování slov či surrealistický automatismus). Kniha postupuje vpřed dvojím způsobem. Na jedný straně je to prostě "odkrývání" dalších a dalších míst či charakteristik onoho vymezenýho prostoru, na druhý straně její psaní těží z možností, které otevírá ono základní napětí mezi poslušností a vzpourou, které jednak obestírá každý slovo množstvím konotací a jednak umožňuje vznikání novejch a novejch obrazů, situací a metafor: domy obehnaný zdí tak v týhle logice mohou být jak ohraničeným rájem vyvolenejch, tak blázincem, laboratoří či vězením, opiovým doupětem, podvědomím či metaforou, zdi mohou být vně i uvnitř, stejně tak postavy mohou být vně našeho světa či kolovat v našich žilách.
Statičností mám na mysli právě to, že děje v knize nepropojuje logická souvislost rozvíjený dějový linie, nýbrž jde o kupení obrazů: vytváření všemožnejch sítí kolem slov a jejich realizování nesčetnými scénami. Fantazie se v tomto ohledu zdá nevyčerpatelná.
Všudypřítomnej nedostatek respektu k člověku smrdí napříč celým dějem:
"Nechci popisovat energii, která se Bárbínům hrne z očí, když mi čuměj do ksichtu. Je zlověstná. Můžou mi udělat cokoliv. Opíct si mě, osmahnout, orestovat, ugrilovat, udusit a připálit. Je maličko nepříjemný mít pro někoho cenu masa."
Paralely nemaj sloužit k prohloubení interpretace, spíš ke zmnožení vztahů a možností. Ignorace logiky vyprávění, jak umožňuje prostupnost věcí zcela odlehlejch, bez souvislosti. "Matěj tu byl dřív než já. … Byl jeden z těch, co jednou po stejný koleji. Stejnou rychlostí a bez zastávek. … I když jsme jeli pořád dopředu jako blázni. Už ani nevim, jestli byl tehdy přede mnou nebo za mnou. Nemá to význam. Vypadl z okna. Jednoho dne jednoduše vypadl z okna." Metafora pro ztřeštěný tempo života přešla ve skutečnost: Matěj je jedním ze sebevrahů ve Schole Alternativě, kterej ze světa odešel skokem z okna, čímž zároveň vypadl z řítícího se vlaku…
Ostatně, nedůvěru k logice /"Důvod je výmysl lidstva"/ či přímo odpor k ní jako k pouhý násilím vynucený instituci vyjadřuje explicitně:
"Podělala mi to ta zkurvená logika, kterou do nás cpou, až z ní spadáváme do temnot, kam se světlo nikdy nedostalo, natož aby nás odtamtud někdo tahal."
Celková situace nesmyslnýho přečkávání ze dne na den, který je údělem sebevrahů ve Schole Alternativě, sedmidenní cyklus na jehož konci sebevrazi znovu páchají svou sebevraždu, je nejen prostorem k popisům odpudivejch scén (hnisajících ran, zohavenejch těl, krve a bolesti), ale postupně i paralelou k životu ve "slepičím komunismu", k životu za války či prostě k jakýkoliv situaci, jejíž nesnesitelnost je trpěna jen díky tomu, že už trvá dlouho a z níž je cesta ven jen revolucí. Sama o sobě taková paralela není zvlášť pronikavá, práce s motivy na pomezí metafor a doslovnosti však silná je. Sledujme například slovo "řetěz" v následujících úryvcích z úplnýho začátku knihy:
"Připomínal mi rebela bez příčiny. Nemá všechno důvod. Všechno má následek. Bylo mi jasný, že je to jen jeden článek řetězu a že není poslední. Další prosím!!"
A na další straně, při popisu vypravěččiných pokusů o sebevraždu:
"Obrazně řečeno - našla jsem se v podkroví, kde praskal tisíciletej zrezivělej řetěz, o kterým se říkalo, že je nesmírně vzácnej. Cosi jako tažný lano. Živí lidi ho táhli s cejchem stáda hladovýho dobytka, jeden jako druhej. Křičeli:
"Jen ať to nepraskne!! Jen ať to nepraskne!!" a pot si jim po čele vyzpěvoval národní hymnu.
Vzala jsem svý nádobí, sedla si vedle. Bylo mi u prdele, že prasknu dřív než voni. Že moje lano je děravý. Aspoň mám těžkej zadek. Mně se táhnout s nima nechtělo a nechce doteď. Tolik stačí."
Obrazy netřeba nijak vysvětlovat, netřeba ani se zamejšlet nad vztahem řetězu a osudu člověka. Kolem slova "řetěz" však vznikla určitá síť významů - řetězec ve významu kauzality byl odmítnut ve prospěch mnohem osudovější představy před nás postavenejch následků, články (tohoto) řetězu se posléze ukázali býti lidmi, kteří podobně osudově bez jim známé příčiny páchají sebevraždu, přičemž (jak se píše jinde) první sebevražda vede k Bohu - "když už umřel jeden, tak odejdeme i my ostatní"- následně se řetěz stane symbolem otroctví, jeho součástí otroci, kteří zcela absurdně doufaj, že řetěz vydrží - podobně jako ve Schole se den ze dne doufá; v dalším obratu řetěz, otroctví a sebevraždy tvoří články národa, poklidný existence jakýhosi blahobytu, jemuž jsou sebevrazi a jiní zatracenci jak podmínkou tak vzdorem - síť, jejíž distribuce příznaků je nadmíru komplikovaná. Jejich nečekaným přeskupením či nakupením dává tato metoda vznikat nejasnejm byť potenciálně kritickejm podtextům. V kontextu, v němž ekonomika zdá se nejpodivnějším děsem, kterej funguje jen když nás redukuje na pouhé maso může, může přesto Coca-Cola figurovat nejen jako symbol svobody, ale jako svoboda sama ("takhle chutná svoboda") a vzápětí může být - jako černá voda - přirovnána ke smrti, být smrtí ("takhle chutná smrt") a někde mezi tím je štípání bublinek v nose spojeno se šňupání kokainu a se šňupáním příjemných věcí obecně, i svobody… Výsledná spletitá síť přirovnává svobodu ke Cole, k smrti, ke kokainu a návykovosti, vzniká tak silné významové napětí v okolí termínů, jež se běžně vyskytují spíš jako opozita (svoboda-smrt, svoboda-drogy, Cola-Cola-svoboda, svoboda-návyk). To vše navíc zdvojuje scéna s opačným, totiž bílým nápojem (mlékem) o pár stránek dříve s obdobným, přesto lehce odlišným vyzněním. Nabízí se tu dvojí možnost, buď si promejšlet takto nastíněné vztahy (škola - sebevražda - bůh - Coca-Cola - mléko - svoboda), nebo pokračovat v obdobný metodě dál, nabalovat a navazovat, zkoušet a bádat.
Originalita knihy nespočívá v napětí mezi poslušností a rouháním, ale v tom, že tento základní rozpor není řešen, naopak, zmnožuje se a promítá téměř do všech pojmů s nimiž romány pracují, jako by jejich hnacím motorem byla otázka kde ještě je možno toto napětí vytvořit. Slovo, jejž jsem se celou dobu zdráhala vyslovit je hypertext. Nemusí tu jít o dekadenci, ozvuky beatniků, generační zpověď, surrealismus, existencialismus či touhu šokovat, ale i o pokus či nástin možnejch pokusů o zachycení všech možnejch vztahů a kontextů v nichž se lze slovům vyskytovat. Nejde o dobývání pravdy, nejde, jak by se snad mohlo zdát, o jakýsi hledání podstaty, ať už světa či jazyka. Jestliže platí, že naše doba je dobou různejch ikon a simulaker, která jsou od reality čím dál odpoutanější, pak jediný co zbejvá - zmizel-li vztah k realitě jako bylo zrušeno krytí zlatem - jsou právě vztahy mezi jednotlivými ikonami, ježto jedině tyto vztahy určují jejich hodnotu. Touha pevně je ukotvit je pro nás dnes stejně nebezpečná jako pouhý pasivní přijetí směnitelnosti. Jediný co zbejvá je subverze, tvůrčí juxtaponování zdánlivě nesmyslnýho, která jediná může měnit pravidla hry. "Šukat kozu je smysluplnější než uznávat podstatu školství!" :) Proto nejde o možný závěry, spíš jde o zkoumání slov a významů jako již určitejch prefabrikátů /tohle slovo mám ráda/, který nám současnost dennodenně předkládá i předposkládává do jistejch, nepříliš nápaditejch, linií.
V době rostoucí unifikace, jíž se poddáváme dobrovolně neboť nám ji nikdo nevnucuje, a automatizace, před níž zdánlivě není úniku, páč se zdá v logice věci, je přední kritickej nástroj hledání jinejch významů, zmnožování možností. Nikoliv jiná linie argumentu, ale mnohoznačná konstelace má revoluční potenciál.
Zamysli se nad možnostma a rozhodni. Je jen na tobě, kterým směrem vykročíš.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Petra Petra | Web | 25. února 2009 v 19:29 | Reagovat

Moc povedený článek. Scholu Alternativu mám z Natáliiných knih nejradši. Nevadilo by ti, kdybych si tvůj článek okopčila na blog?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama