Samota

9. září 2007 v 13:37 | Jedinečná |  Votre création
Nikdy nevíme, kdy nás přepadne, prostě přichází zahalena černým závojem, jako vdova, která přichází na hřbitov, aby uctila svého mrtvého muže a položila mu na hrob kytici růží. Prokletých růží plnou trnů...trnů, které ji bodají do dlaní až teče krev...Ano, samota se nám vrývá do srdce, jako ta kytice a rozdírá nám jej zrovna jako ty trny. Jsou to ostny žárlivosti, bolesti, utrpení, vzteku a smutku. Samota se nám vkrádá do duše i mysli. Přichází nikým nezvána...je proradná, jako nevěstka, se kterou zažijeme pocit štěstí a spokojenosti...Potom však, když chce vyplatit za své služby vryje se nám do srdce....Rozdírá nám jej, mučí naši mysl a čeká. My sami si ovšem neuvědomujeme, že i ona trpí...Ano samota je duch slova, kterému nelze zabránit...Samota vznikla z nenávisti pramenící na světě...
Ona samota kdysi bývala dívkou, jež jí její proradný milenec sliboval štěstí a lásku...A když byla zavržena, nemyslela na následky jen konala, co jí srdce nakázalo. Zabila svého milého, a když mu kopala hrob, aby ho pohřbila, pohřbila k němu i své srdce...A tak se zrodila samota...My se jí vyhýbáme a doufáme, že se v našem srdci a v naší mysli neukáže, ale nikdo tomu nezabrání. Zrovna tak, jako ji odhodil její milí-odhodí ona nás...Nejdřív přijde a vloudí se nám do srdce, a pak když zažíváme pocit štěstí, nikdy nekončícího štěstí, udeří svou obrovskou silou. Samota by nebyla, kdybychom jí to my sami nedovolili. Ale my lehkomyslníci, kteří se necháváme opájet její líbezností, jí o to víc dovolujeme, aby nám vstoupila do srdce, později pykáme za svou lehkomyslnost, důvěru v lásku, v přátelství, v život...O to víc nám pak ublíží, o to víc nám zaryje své nelidské drápy do srdce a mysli, a o to víc nám je rozedere. Když se na to podíváme s odstupem, jsme to my sami, kdo si ubližuje. Ne jiní, ale my...My, kteří jí dovolíme, aby nám vstoupila do srdce....Samota se podobá až příliš nebezpečně lásce. Nejdřív pár chvil štěstí a lásky, která nemůže trvat věčně. I když si to nalháváme. A o co víc byla láska intenzivnější, o to víc nám pak trvá, než se vyrovnáme s kyticí růží, jež nám byla vložena do rukou...Jsme to my, kteří musíme na hrob své lásky, abychom tam pohřbili naše srdce, nebo to, co z něj zbylo. A přečkat údobí, kdy přijde nová láska a ukáže nám, že jsme o své srdce nepřišli...Jenže s každou kyticí růží, kterou pokládáme na hrob ztrácíme něco z nás. Až si najednou uvědomíme, že jsme se ztratili úplně. 6 jsme ztratili naše srdce, že jsme ztratili víru v život, jako takový a už ani nedoufáme v lepší....Pak po světě bloudí těla, naše tělesné schránky, bez jakéhokoliv vnitřního života...Naše mysl, naše srdce, naše duše zemřou a pak po světě bloudíme...Už nehledáme lásku, ale přesto láska neustále vyhledává nás...A jsme to opět my, kteří se stáváme proradnými milenci vůči ostatním...Jsme to později my, kteří rveme srdce z těla těm, kteří nás milují, jsme to my, kteří je okrademe o ten kousek života, jež v sobě mají. Až je okrademe a vykrademe úplně...A pak? Snad už jen vysvobození ve smrti. I když, i ta nás nechává dlouhou dobu žít bez jakéhokoliv požitku, nechává nás přežívat, a když konečně přijde-je vysvobozením....Vysvobozením snad do jiného světa, kde nečíhá černá vdova s kyticí růží....A nikdo, nikdo nám na hrob tu kytici dát nepřijde. Tak jako my ji nikdy nepřijdeme dát na hrob někomu jinému.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama