Filmy

Post Coitum

15. listopadu 2008 v 19:36 | Jehanne

Minulý týden byl převážně ve znamení českých filmů. Takže jsem shlédla podle mě vynikající filmy: Requiem pro panenku, Bolero a Venkovského učitele. Poprvé jsem viděla Bobule...dost strašný film, sice tam hraje Terez, ale to je asi tak všecko :/ A třikrát sem viděla "mrazivou citykomedii" Post Coitum. Prvně sama, páč už je tomu několik let, co jsem jej shlédla, poté s Markét a nakonec s Marikou. A proč to píšu? Evidentně zvítězila scéna s Jaromírem Noskem, kdy se učí se svojí kamarádkou být hrubý, aby uspokojil svoji partnerku Mahulenu Bočanovou:
"Ty kurvo! Ty kurvo! Ty kurvo! Ty krávo! Ty krávo!"
"Cos to řekl? Kráva mi nikdo říkat nebude!"
"Co? Takže kurva Ti nevadí, ale kráva jo?"
"Kurva je rajcovní, kráva je blbá!"

a scéna hned ze začátku filmu, s Jaromírem a Mahulenou, když jí vleze na záchod:
"Copak tady dělá naše kočička?"
"Naše kočička nám tady sere!"

:-)))

Prostě nice.

Angel-A

22. února 2008 v 18:00 | Jehanne
"Zázraky neexistujou. Smůla."
Tohle moje tvrzení se mi pokouší Luc Besson nenásilně vyvrátit právě snímkem, jež nese název Angel-A. Dvojznačnost je jasná - dívka jménem Angela je zároveň Angel-A /Anděl-A... tak mě napadá, že jsem už dlouho neviděla českej film Anděl Exit... Druhá strana mince, jistě, ale každopádně též skvělé dílo./
Každej má svou Angelu? Můžu se pokusit věřit, že jo... Ok, esli ten můj anděl bude aspoň trochu vypadat, chovat se a mluvit jako Rie Rasmussen, pak věřím na Angely :-D

Černobílej snímek vypráví o barevným životě. Příběh nehodlám rozebírat, jen se sami podívejte, co všecko se může stát, když se střetnem se svou Angelou... nebo chcete-li, s andělem.
Každopádně kameraman Thierry Arbogast /kruciš to je jméno! Snad to mám správně.../ je dobrej borec. Ukazuje totiž skrz oko své kamery, že Paříž, ať už je jakákoliv, je vždycky nádherná a svůdná... Ah vive l'amour! Zemřeme společně!

My Summer of Love (Moje léto lásky)

2. listopadu 2007 v 17:25
Začíná léto, samotářská a trochu naivní Mona(Nathalie Press) se toulá po okolí a moc neví, co si počít se životem. Žije v hospodě sama jen s bráchou (Paddy Considine), který se po návratu z vězení se vrhl na pokání, naprosto propadl Bohu a snaží se celou vesnici vrátit "na správnou cestu". O to víc se ale vzdaluje Moně, která mu nerozumí a má ho za pokrytce.
Život Mony se zkomplikuje a vyřeší zároveň, když potká tajuplnou Tamsin (Emily Blunt). Podivínskou bohémskou holku "na úrovni", která je jinak během roku na internátě. Mona toužící po spřízněné duši ji zcela podlehne. To, co na začátku vypadá jako holčičí přátelství se postupně mění v lesbickou lásku až nakonec končí jako čistá manipulace a hraní si s cizími city. Do toho se navíc ještě míchá Monin brácha, jehož víra v Boha taky nebude až tak opravdová a který vztahu Mony a Tamsin rozhodně nepřeje.
Každá z hlavních postav filmu je určitým způsobem nenormální, a proto jsou i výsledné vztahy ústřední trojice poněkud pošramocené. Tamsin si s Monou i s Philem hraje jako kočka s myší a oba pořádně "zblbne". Osobně si vůbec nemyslím, že by šlo o film o lesbické lásce. To, že se potkali ona a ona, je víceméně náhoda. Daleko nosnější mi připadá myšlenka toho, jak jeden člověk dokáže ovládnout toho druhého, jak někdo dokáže být na jiném závislý. A co to pro něj pak znamená, pokud jej ten druhý zklame.
Z filmu i přesto sálá bezstarostná barevná letní nálada a la road movie natočená rozklepanou dokumentární kamerou. Kdesi jsem četla, že jde o komediální drama. Osobně mě teda film příliš vtipný nepřipadal. Spíš bych řekla psychologické drama. Pravda, některé pasáže úsměv na tváři vyvolají (např. fanatické stavění kříže na kopci nebo Tamsinino svádění Phila), ale jinak jde o vážnou věc. Řada lidí o filmu uvažuje jako o příběhu lásky a přátelství a i název tomu odpovídá. Podle mě však mezi dívkami pravé přátelství nefungovalo. Osobně mi byla Tamsin od začátku "podezřelá" a cítila jsem, že Monu jen, možná ne úplně vědomě, využívá.
Citlivý a působivý film….

Persona

26. srpna 2007 v 21:33 | Jehanne
"Personu a Šepoty a výkřiky považuji za filmy, ve kterých jsem došel tak daleko, jak jsem jen dojít mohl. Jsou to díla, která se dotýkají bezeslovných tajemství, která může uchopit jen kinematografie."
Ingmar Bergman
První hlavní postavou je herečka Elisabeth, skrze kterou se Bergman dotýká závažný otázky pravdy v umění a s tím související identity umělce. Elisabeth odmítá dál hrát na jevišti umělý role, ovšem její únik od veřejný masky - persony* - se stane jen dočasným přijetím jiný role. Rozhodne se protestně mlčet.
Druhou postavou je pak její ošetřovatelka Alma, která naopak mluví moc ráda a svěřuje se jí.
V ději se tak rozvíjí vztah dvou žen, který jsou rozdílný, ale zároveň tak podobný a jsou po nějakou dobu odkázaný samy na sebe.
Persona je osobitou, a v dějinách kinematografie patrně naprosto ojedinělou úvahou o hledání smyslu tvorby, o umění a jeho místě v životě jedince, o hledání pravdivýho uměleckýho vyjádření.
Když si přečteš originální text distributora na obálce DVD, může se zdát, že Persona je "zase jen" dalším Bergmanovým introspektivním dílem, v kterým se snaží proniknout do ženské psýché /stejně tak ve filmu Šepoty a výkřiky... ale o tomhle skvělým kousku příště ;-)/ a projektuje do nich svý zkušenosti /Fanny a Alexandr, Scény z Manželského života etc./, což je ovšem ještě zvýrazněný faktem, že představitelky dvou hlavních rolí - Bibi Anderson a Liv Ullmann - byly po nějakej čas jeho partnerkami, takže je dost důvěrně znal.
Navíc Personu uspořádával ve svý mysli během jeho dlouhýho pobytu v nemocnici, kde se tedy i podstatná část filmu odehrává. V té době se taky potýkal s neúspěchem na divadelním poli a dost silně pochyboval, jestli má tahle umělecká forma budoucnost.
Ještě co se týče Bergmanova vztahu k ženám. Vycházel z ambivalentního vztahu k vlastní matce, kterou obdivně uctíval jako nedostupnej zbožňovanej idol, a zároveň marně prahl po jejím přiblížení a hřejivý náruči. U většiny svejch filmovejch hrdinek spatřoval toto rozdvojení na ženu-idolu a ženu-matku.
V Personě pak oba typy žen v jejich dvojjedinosti konfrontoval v závěrečným snímku, kdy nechává jejich tváře prolnout do jediný podoby.
A poslední věc, kterou ještě sdělím, je ta, že u Persony Bergman poprvý pocítil, že mu nezáleží na tom, jestli bude výsledek srozumitelnej divákům. Ve svý knize Obrázky napsal:
"Evangelium srozumitelnosti, které do mě vtloukali..., šlo konečně do háje. (Tam patří!)"


*Personou se v analytické psychologii označuje archetyp kolektivního nevědomí, který hraje roli v lidských interakcích. Na rozdíl od širšího pojmu osoba je určen svým významem slova maska (řecky προσῶπον prosópón, latinsky persona), kterou nosil herec v řeckém dramatu a která určovala jeho momentální roli.Výřez z kolektivní psýché, která má právě takovéto rysy, nazval C.G.Jung personou.

Lola rennt (Lola běží o život)

21. srpna 2007 v 23:45 | Jehanne
"Při hledání nic nevynecháme i přesto jsme na konci všech našich hledání zpátky na začátku a toto místo opět objevujeme."
Děj je naprosto jednoduchej. V bytě Loly, kde je mimochodem strašnej bordel, zadrnčí červenej telefon /ten starej, kde se číslo vytáčí pomocí kulatýho číselníku. Taky sme takovej měli doma :-)/ Volá Manni, snědej týpek s plnými rty, kterej pracuje pro nějakýho mafiána, Lolin přítel. Mluví vyděšeně a nesrozumitelně. Prodal "kyklopovi" diamanty za 100 tisíc marek, který měl předat šéfovi. V metru uviděl cajty. Starej reflex - zdrhnout. Dveře se zavíraj a metro odjíždí... "Taška. Ta taška!" Manni tam prostě ty tácy nechal. "Lolo, pomoz mi." Lola má 20 minut na sehnání peněz a jejich dopravení k Mannimu. Zahodí sluchátko telefonu, její mozek maká na plno a začíná její běh o jeho život.

Film je rozdělenej do tří částí. Tři stejný části, rozlišený několika "kdyby" - Lola se snaží dosáhnout stejnýho cíle, ale vždycky je linie narušena nějakou náhodou, událostí, otázkou štěstí. Sleduješ, jak maličkost dokáže obrátit běh života úplně jinam. Třikrát Lola odhodí sluchátko. Třikrát doběhne, ale pokaždý na konci svýho běhu uvidí něco jinýho. Uprostřed - mezi začátkem a koncem - není žádná stejná událost. Lola dycky potká stejný lidi, ale pokaždý se s nima setká jinak. U všech máš možnost shlédnout jejich možnou budoucnost pomocí rychlýho sestřihu fotek, jednou se stanou milionáři, ale v dalším střihu mohou bejt naprostými chudáky.
Nejvíc mě uchvátila originálnost zpracování. Od prvních vteřin filmu a úvodních titulků se projevuje obrovská a unikátní vizuální invence. Zasahuje do všech částí filmu - přesně vytvořenej "design" Loly, animovaný vložky, dělení obrazu a paralelní děj, skoky, retrospektivy, opakování ("Die Tasche") a časový smyčky, bez ustání hrající dream house hudba /první elektronika, kterou sem si dobrovolně pustila :-)/, která spolu s divokou kamerou dodává filmu v souladu s jeho názvem iluzi neustálýho pohybu.
Ale abych zase jen nechválila, film má i nějaký to mínusko. Když se v tom budeme trošku prohrabávat, zjistíme, že události a osudy vedlejších postav jsou totálně nelogický. Tahle maličkost je ovšem podle mě docela nepatrná, a musím se přiznat, že jsem si jí rozhodně nevšimla hned. Zato fakt, že Lola je zřejmě nadpozemsky obdařená běžeckejma schopnostma, mi neunikla. Zajmalo by mě, jakou vzdálenost za těch 20 minut uběhla. Bohužel Berlín neznám, tak mi tahle otázka ohledně kilometrů zůstane nezodpovězena.
Film je celkově dynamickej, má spád a neuspává nudou. Doporučuju hlavně lidem, kteří maj rádi prolínání dějů a podivnosti, o kterejch sem psala výše ;-) /Amores Perros, Butterfly Effect, 11:14, etc./

Btw.- Šíleně červená barva Lolinejch vlasů měla takovej ohlas a strhly se bitky v obchodech o rudý barvy, že v Německu začli vyrábět jeden jedinej odstín "filmový červeně" na vlasy značky Lola :-)

Tuhle fotku si nemůžu odpustit, páč je z mý nejoblíbenější scény:
"Co bys dělala, kdybych teď zemřel?"

"Nenechala bych tě zemřít"
 
 

Reklama