Knihy

Natálie Kocábová: Monarcha Absint

10. ledna 2008 v 5:49 | Jehanne
Monarcha Absint různorodým způsobem propojuje, váže a převrací jistý základní termíny, kolem nichž se točí život, zjednodušeně je lze vymezit napětím mezi dny jak jdou za sebou na jedný straně a transcendencí na druhý, životem a smrtí, člověkem a bohem, krásou a hnusem…
Slovo "absint" je velmi výstižný pro romány Natálie Kocábové, a to ve dvojím smyslu: tematicky její romány čerpají z okruhu denotací absintu jako jsou smrt, láska, sex, drogy, sebevraždy, rouhání i urážky boha. Co se metody týče, tu by bylo lze vystihnout slovem "absint" právě v jeho zatíženosti, v tom, že leží na jakýsi pomyslný křižovatce množství denotací - od dekadentů předminulýho století až k současným pražským obchodům pro turisty - z níž se lze vydat protichůdnými směry: stejně tak i její próza spojuje neuvěřitelně nenásilným způsobem množství velmi odlišných konceptů.
Touha nějak se přiblížit k něčemu, co je ničím a vším zároveň, k Bohu či jinému absolutnu, leží v základě románu. Způsob, jímž takového setkání dosáhnout není nijak neznámý: v knize Monarcha Absint je to spojení nespoutaného sexu a drog v rámci jasně ohraničené komunity zatracenců. Znovu prožíváme představu, že nejvíce se lze k Bohu přiblížit porušením jeho pravidel a snahou obrátit se k němu zády: plít Bohu do tváře znamená stát mu tváří v tvář. Tato představa již tradičně generuje množství přidružených možností rozvíjení dějové či poetické linie: je-li Bůh řád, pak je třeba obrátit se proti řádu, což obvykle znamená proti spořádaným občanům. První možností je tedy jakási společenská kritika maloměšťáků. Další možností je revolta či revoluce. S řádem bývá odmítnuta i rodina, jíž nahrazuje určité společenství, obvykle spojené zločinem spíš než pořádkem rodinného krbu. Je-li odmítnutým řádem rodina, pak se nabízí množství alternativních uspořádání mezilidských vztahů: sex není třeba omezovat na dlouhodobý vztah muže a ženy, který se odehrává prostřednictvím jednoho povoleného otvoru; ani rodit nemusí jen ženy. Obecně otevírá odmítnutí řádu cestu ke všemu zakázanému: incest jako základní zákaz společnosti nebude dodržen (Absint souložící se svým synem), podstatnou roli dostane sebevražda, kanibalismus, masturbace, množství rituálů apod. To vše, včetně nespisovného a vulgárního jazyka, nalezneme v týhle knize.

Natálie Kocábová: Někdo je v domě

18. října 2007 v 13:51 | Jehanne
Ano a tohle je druhá, pozdější sbírka. Možná že lepší, vyzrálejší, ale tím si zas nejsem tak úplně jistá, páč i předešlá byla skvělá. Ale jo, tahle je mi bližší. Reflektuje hledání smyslu života, pravdy a Boha. Což není zas taková novinka, neboť tyhle atributy podle mě nepochybně patří do všech Natáliinejch textů. Někdo jí říká "rebelka s dobrejma důvodama pro vzpouru" /cituju nevim odkud, asi nějakej rozhovor nebo recenze, prostě mi to spojení utkvělo/, ale já myslim, že se jen pokouší postavit pocitu marnosti a bezvýchodnosti. Ostatně, jako každej z "nás". Takže i přes sarkasmus, cynismus a já nevim co všecko, je nakonec veškerá její na první pohled pesimistická tvorba totálně pozitivní. Rozhodně doporučuju.
Je pro mě dost těžký vybrat nějakej úryvek, ale zkusim jednu takovou...jinou... a jednu typickou (vpravo)



Omlouvám se

Omlouvám se, že tohle píšu
Omlouvám se, že to musíte číst
Omlouvám se, že podle mýho Bůh fetoval
Omlouvám se, že to tak není
Omlouvám se, že si občas ujedu
Omlouvám se, že si neujíždím každej den
Omlouvám se, že dneska sežeru celej nákup
Omlouvám se, že ho budu zvracet
Že tak hrozně zevluju
Že nikdy nic nestihnu
A že jsem sprostá
A že láska je kurva (jedenáctý přikázání)
Tak za to všechno se omlouvám

Že jsem paranoidní hypochondr
Že fuckuju všechno, co mě baví
Že už nevim, za co dál se omlouvat,
Když ne za všechno
Tak za to
Se vám omlouvám


Btw.: Holiday Story:
já: (podávám knížku Někdo je v domě Kristiánovi)
Kristián: Emm...Proč?!
já: Protože. Aby nebylo tak moc zle...
Kristián: Aha.
já: Nestihla jsem název přepsat na Někdo je ve mně
Kristián: Jo, to by bylo přesnější

Natálie Kocábová: Slyšíš mě?

18. října 2007 v 13:26 | Jehanne
Poezie naší generace. Generace v současným světě. Sbírka "básní", textů, psaných volným veršem je výběrem autorčiny veškerý tvorby od jejích prvotin až po rok 2001. Někoho by možná tyhle veršíky mohly zneklidňovat, každopádně donutěj zamyslet se nad nejrůznějšíma věcma, který můžem vidět a cejtit každej obyčejnej den. Sbírka se mi dost líbí, až na poslední leporelo pana Kostry. Ať žije kontroverze, metafory, surrealismus a existencionalismus v nihilismu :-)

kousek z "Co koukáš?"

Zlá osobo!
Máš v očích zánět
Nemoc narcisů
Od věčných blud

Natálie Kocábová: Schola Alternativa

30. září 2007 v 19:47 | Jehanne

Mrtví umíraj. Živí přežijou. Nic víc. Jen nás tu obdarovali trochou pravdy. My víme, že pravda je kurva, přesně jako láska. Jsme si cizí... bolí nás to.

(moje oblíbená věta by Natálie Kocábová, Schola Alternativa)
Napětí mezi dny jak jdou za sebou. Vzdor proti takovýmu běhu. Posmrtný trápení na způsob jakýhosi očistce /ať žije Dante Alighieri! :)/. Vzdělávací systém. Vztah člověka a Boha.
Základem je podle mě touha přiblížit se k něčemu, co je ničím a vším zároveň. K Bohu nebo jinýmu absolutnu. Způsob, jakýho lze takovýho setkání dosáhnout, je v románu sebevražda. Nejvíc je možný přiblížit se k Bohu porušením jeho "pravidel" nebo snahou obrátit se k němu zády.
Druh vyprávění, jakým je kniha napsána, slibuje jeden fakt - zmizení možnosti události či ústřední zápletky, v podstatě ani nemůže nastat konec. Svým způsobem tak mizí čas: nelze myslet na budoucnost ani ve smyslu obstarávání se do budoucna (to již implikuje jistej řád), ani ve smyslu touhy po něčem: vše tu již musí být, neboť shánět se či toužit po něčem již svádí z cesty k jedinýmu, nutí člověka zaobírat se jiným než absolutním.
Je to celková situace posmrtnýho života, v němž už z definice nelze po ničem toužit a ani nelze nic potřebovat. Vyprávění tak musí zůstat do značné míry statický, nesmí se hnout z místa, v podstatě se musí pohybovat v kruzích či bloudit. Tomu velmi přesně odpovídá místo děje: je to prostor obehnaný zdmi, mimo nějž se nelze dostat (budova Scholy v Alternativě).
Tato statičnost velmi dobře vyhovuje i metodě psaní Natálie Kocábový, o níž především chci mluvit. Neboť děj, linearita implikuje jistou kauzalitu, zápletku a rozuzlení, tedy řád. Je pozoruhodný, že Kocábová nezvolila jako alternativu k lineárnímu vyprávění vyprávění asociativní (myslíme-li asociativností jakýsi impresionistický sdružování slov či surrealistický automatismus). Kniha postupuje vpřed dvojím způsobem. Na jedný straně je to prostě "odkrývání" dalších a dalších míst či charakteristik onoho vymezenýho prostoru, na druhý straně její psaní těží z možností, které otevírá ono základní napětí mezi poslušností a vzpourou, které jednak obestírá každý slovo množstvím konotací a jednak umožňuje vznikání novejch a novejch obrazů, situací a metafor: domy obehnaný zdí tak v týhle logice mohou být jak ohraničeným rájem vyvolenejch, tak blázincem, laboratoří či vězením, opiovým doupětem, podvědomím či metaforou, zdi mohou být vně i uvnitř, stejně tak postavy mohou být vně našeho světa či kolovat v našich žilách.
Statičností mám na mysli právě to, že děje v knize nepropojuje logická souvislost rozvíjený dějový linie, nýbrž jde o kupení obrazů: vytváření všemožnejch sítí kolem slov a jejich realizování nesčetnými scénami. Fantazie se v tomto ohledu zdá nevyčerpatelná.
Všudypřítomnej nedostatek respektu k člověku smrdí napříč celým dějem:
"Nechci popisovat energii, která se Bárbínům hrne z očí, když mi čuměj do ksichtu. Je zlověstná. Můžou mi udělat cokoliv. Opíct si mě, osmahnout, orestovat, ugrilovat, udusit a připálit. Je maličko nepříjemný mít pro někoho cenu masa."
Paralely nemaj sloužit k prohloubení interpretace, spíš ke zmnožení vztahů a možností. Ignorace logiky vyprávění, jak umožňuje prostupnost věcí zcela odlehlejch, bez souvislosti. "Matěj tu byl dřív než já. … Byl jeden z těch, co jednou po stejný koleji. Stejnou rychlostí a bez zastávek. … I když jsme jeli pořád dopředu jako blázni. Už ani nevim, jestli byl tehdy přede mnou nebo za mnou. Nemá to význam. Vypadl z okna. Jednoho dne jednoduše vypadl z okna." Metafora pro ztřeštěný tempo života přešla ve skutečnost: Matěj je jedním ze sebevrahů ve Schole Alternativě, kterej ze světa odešel skokem z okna, čímž zároveň vypadl z řítícího se vlaku…
Ostatně, nedůvěru k logice /"Důvod je výmysl lidstva"/ či přímo odpor k ní jako k pouhý násilím vynucený instituci vyjadřuje explicitně:
"Podělala mi to ta zkurvená logika, kterou do nás cpou, až z ní spadáváme do temnot, kam se světlo nikdy nedostalo, natož aby nás odtamtud někdo tahal."
Celková situace nesmyslnýho přečkávání ze dne na den, který je údělem sebevrahů ve Schole Alternativě, sedmidenní cyklus na jehož konci sebevrazi znovu páchají svou sebevraždu, je nejen prostorem k popisům odpudivejch scén (hnisajících ran, zohavenejch těl, krve a bolesti), ale postupně i paralelou k životu ve "slepičím komunismu", k životu za války či prostě k jakýkoliv situaci, jejíž nesnesitelnost je trpěna jen díky tomu, že už trvá dlouho a z níž je cesta ven jen revolucí. Sama o sobě taková paralela není zvlášť pronikavá, práce s motivy na pomezí metafor a doslovnosti však silná je. Sledujme například slovo "řetěz" v následujících úryvcích z úplnýho začátku knihy:
"Připomínal mi rebela bez příčiny. Nemá všechno důvod. Všechno má následek. Bylo mi jasný, že je to jen jeden článek řetězu a že není poslední. Další prosím!!"
A na další straně, při popisu vypravěččiných pokusů o sebevraždu:
"Obrazně řečeno - našla jsem se v podkroví, kde praskal tisíciletej zrezivělej řetěz, o kterým se říkalo, že je nesmírně vzácnej. Cosi jako tažný lano. Živí lidi ho táhli s cejchem stáda hladovýho dobytka, jeden jako druhej. Křičeli:
"Jen ať to nepraskne!! Jen ať to nepraskne!!" a pot si jim po čele vyzpěvoval národní hymnu.
Vzala jsem svý nádobí, sedla si vedle. Bylo mi u prdele, že prasknu dřív než voni. Že moje lano je děravý. Aspoň mám těžkej zadek. Mně se táhnout s nima nechtělo a nechce doteď. Tolik stačí."
Obrazy netřeba nijak vysvětlovat, netřeba ani se zamejšlet nad vztahem řetězu a osudu člověka. Kolem slova "řetěz" však vznikla určitá síť významů - řetězec ve významu kauzality byl odmítnut ve prospěch mnohem osudovější představy před nás postavenejch následků, články (tohoto) řetězu se posléze ukázali býti lidmi, kteří podobně osudově bez jim známé příčiny páchají sebevraždu, přičemž (jak se píše jinde) první sebevražda vede k Bohu - "když už umřel jeden, tak odejdeme i my ostatní"- následně se řetěz stane symbolem otroctví, jeho součástí otroci, kteří zcela absurdně doufaj, že řetěz vydrží - podobně jako ve Schole se den ze dne doufá; v dalším obratu řetěz, otroctví a sebevraždy tvoří články národa, poklidný existence jakýhosi blahobytu, jemuž jsou sebevrazi a jiní zatracenci jak podmínkou tak vzdorem - síť, jejíž distribuce příznaků je nadmíru komplikovaná. Jejich nečekaným přeskupením či nakupením dává tato metoda vznikat nejasnejm byť potenciálně kritickejm podtextům. V kontextu, v němž ekonomika zdá se nejpodivnějším děsem, kterej funguje jen když nás redukuje na pouhé maso může, může přesto Coca-Cola figurovat nejen jako symbol svobody, ale jako svoboda sama ("takhle chutná svoboda") a vzápětí může být - jako černá voda - přirovnána ke smrti, být smrtí ("takhle chutná smrt") a někde mezi tím je štípání bublinek v nose spojeno se šňupání kokainu a se šňupáním příjemných věcí obecně, i svobody… Výsledná spletitá síť přirovnává svobodu ke Cole, k smrti, ke kokainu a návykovosti, vzniká tak silné významové napětí v okolí termínů, jež se běžně vyskytují spíš jako opozita (svoboda-smrt, svoboda-drogy, Cola-Cola-svoboda, svoboda-návyk). To vše navíc zdvojuje scéna s opačným, totiž bílým nápojem (mlékem) o pár stránek dříve s obdobným, přesto lehce odlišným vyzněním. Nabízí se tu dvojí možnost, buď si promejšlet takto nastíněné vztahy (škola - sebevražda - bůh - Coca-Cola - mléko - svoboda), nebo pokračovat v obdobný metodě dál, nabalovat a navazovat, zkoušet a bádat.
Originalita knihy nespočívá v napětí mezi poslušností a rouháním, ale v tom, že tento základní rozpor není řešen, naopak, zmnožuje se a promítá téměř do všech pojmů s nimiž romány pracují, jako by jejich hnacím motorem byla otázka kde ještě je možno toto napětí vytvořit. Slovo, jejž jsem se celou dobu zdráhala vyslovit je hypertext. Nemusí tu jít o dekadenci, ozvuky beatniků, generační zpověď, surrealismus, existencialismus či touhu šokovat, ale i o pokus či nástin možnejch pokusů o zachycení všech možnejch vztahů a kontextů v nichž se lze slovům vyskytovat. Nejde o dobývání pravdy, nejde, jak by se snad mohlo zdát, o jakýsi hledání podstaty, ať už světa či jazyka. Jestliže platí, že naše doba je dobou různejch ikon a simulaker, která jsou od reality čím dál odpoutanější, pak jediný co zbejvá - zmizel-li vztah k realitě jako bylo zrušeno krytí zlatem - jsou právě vztahy mezi jednotlivými ikonami, ježto jedině tyto vztahy určují jejich hodnotu. Touha pevně je ukotvit je pro nás dnes stejně nebezpečná jako pouhý pasivní přijetí směnitelnosti. Jediný co zbejvá je subverze, tvůrčí juxtaponování zdánlivě nesmyslnýho, která jediná může měnit pravidla hry. "Šukat kozu je smysluplnější než uznávat podstatu školství!" :) Proto nejde o možný závěry, spíš jde o zkoumání slov a významů jako již určitejch prefabrikátů /tohle slovo mám ráda/, který nám současnost dennodenně předkládá i předposkládává do jistejch, nepříliš nápaditejch, linií.
V době rostoucí unifikace, jíž se poddáváme dobrovolně neboť nám ji nikdo nevnucuje, a automatizace, před níž zdánlivě není úniku, páč se zdá v logice věci, je přední kritickej nástroj hledání jinejch významů, zmnožování možností. Nikoliv jiná linie argumentu, ale mnohoznačná konstelace má revoluční potenciál.
Zamysli se nad možnostma a rozhodni. Je jen na tobě, kterým směrem vykročíš.

Tiffanie DeBartolo: Díra v duši

14. září 2007 v 0:13 | Jehanne
K týhle knize vlastně ani nic psát nechci... jen pár úryvků:
Věděl, že je to dobré, jenom to chtěl slyšet z mých úst. Jedna z věcí, o kterých Jacob nikdy nepochyboval, byla kvalita jeho prací. Velice dobře si byl vědom svého spisovatelského umění, takže když v něčem vylil své srdce a ostatním se to nelíbilo, věřil, že chyba není na jeho straně. Pro něho byla umělecká kritika už ze své podstaty nepřesná. Proto nikdy nečetl recenze ničeho, co se mu líbilo, ať už knihy, filmu nebo desky. Byl přesvědčený, že každé dílo, ve kterém umělec předloží veřejnosti své vidění skutečnosti, si zaslouží uznání a že každý komentář vyjadřuje čistě individuální názor, a proto by pro dílo samo neměl být považován za relevantní.
"Hledám, jak spasit svou spásu, svou duši a víru
Hledám na místech, kde nerostou květiny
Hledám, jak zaplnit tu BOHEM vyhloubenou díru."
Jsou-li tvé úmysly čisté, hledám přítelkyni pro konec světa.
Do hrobu si ty prachy nevezmeš, a protože vím, že mi je neodkážeš, tak je klidně můžeš utratit.
Neztrácej čas obavami, strach tě před zraněním neuchrání.
Je to divné, ale já jsem nebyla znepokojená, jenom netrpělivá. Když víte, že za neustálým losangeleským tady a teď je ještě něco jiného, na co se můžete těšit, připadají vám dny delší, o hodně delší, než kdybyste se na nic netěšili, protože pak by vám aspoň neutíkal drahocenný čas. Právě proto jsem si vždycky říkala, že kdybych musela jít do vězení, tak radši na doživotí než-jak by se dalo čekat-na třicet let. Když vyfasujete doživotí, tak prostě sedíte v base, stárnete a jste smíření s tím, co děláte, ať už je to cokoli. Napaří vám třicet let, a vy budete odpočítávat roky po měsících, měsíce po dnech a dny po minutách. Přesně to bych dělala já a dejte na mě, bylo by to delší než celý posraný doživotí.
Zeptala jsem se ho, jestli věří v Boha. Matka mě vždycky napomínala, že není slušné, ptát se lidí na jejich vyznání a politické názory, ale usoudila jsem, že když jsme si s Jacobem vyměnili slušnou dávku tělesných tekutin, je mezi námi slušné všechno. "Ne v konvenčním smyslu," odpověděl. "Vychovali mě ve víře. Matka je katolička. Ale prokoukl jsem všechny ty církevní kecy dřív, než jsem se naučil čurat vestoje. Já si myslím, že Bůh jsme my. Že je v nás všech. A věřím, že přetrváme, i když se už obrátíme v prach. Tedy, naše duše."
"Ráda bych tomu taky věřila. Pro mě je to nepravděpodobné. Tam, kde by měl být Bůh, mám v duši jenom velkou díru."
"To nemá s Bohem nic společného. Ta díra, myslím. Každý tu prázdnotu pociťuje. Nebo aspoň každý, kdo má kuráž podívat se do sebe. A o tom je život."
"O čem?"
"O hledání. Všichni hledáme něco, čím bychom zaplnili to, čemu já rád říkám Bohem vyhloubená díra v našich duších. Někteří k tomu využívají chlast, nebo sex, své děti, žrádlo, prachy, muziku, heroin. Spousta dokonce představu Boha. Mohl bych pokračovat donekonečna. Kdysi jsem znal holku, která ji plnila botami. Měla jich přes dvě stě párů. Ale je to prašť jak uhoď, vážně. Lidi z nějakého stupidního důvodu věří, že utečou před svými starostmi."
Jacobova slova mě hluboce zasáhla. Nikdy bych to nedokázala formulovat jako on, ale myslím, že jsem ani nemusela. Cítila jsem se přesně tak, jak to řekl: jako bezedná jáma.
"Jacobe," zeptala jsem se ho, "myslíš, že je na světě něco, co by tu díru mohlo zaplnit? A nejenom zaplnit, ale udržet zaplněnou."
"V tom je právě ten kumšt, že?" řekl ostře. "Je jednoduché zasít semínko a cáknout na ně vodu, ale jakmile se voda vsákne a slunce vysuší půdu, zbude ti jenom žíznivá kytička, která se zoufale snaží prorazit tvrdou kůru."

Možná tam ta díra byla vždycky, jako ta moje. Protože věcí, které jsem mohla vinit ze svého existenciálního smutku, nebylo mnoho. Pravda je taková, že byl mou součástí od prvního dne. Pamatuju si, že jsem ho mívala už jako čtyřletá, když mi maminka přišla dát dobrou noc a zhasla-ten pocit, že vaše srdce váží víc než tělo, že by vám mohlo vyskočit z hrudi a rozplácnout se o stěnu. Mám dojem, že se tomu říká samota.

Stačí, abych si na to vzpomněla, a jde na mě deprese. Abych dostala jinou náladu, soustředila jsem se na další díru ve svém těle, která si přála, aby ji Jacob vyplnil. Pane, odpusť mi, že jsem zhřešila, ale je to už osmnáct hodin, co jsem měla naposledy orgasmus.

Co z tebe bude...

12. září 2007 v 20:19 | Jehanne
Tahle povídková knížka je moc príma... Patří do edice Česká povídka, v který vyšlo podobnejch knížek vícero, dycky je to na nějaký společný téma. Rozhodně si půjčím z knihovny i ostatní svazky. Krásně se u toho odpočívá, je to nenáročná četba, ale přitom né levnej brak. Prostě pohodička, jak by řekla Venny /Venda, Venda,...Venda se svou motorkou :)...i dyž jezdí na starý Libertě z bazaru...to je fucq ;)/
Jestli jste z těžší literatury vyčerpaní a chcete si na chvíli oddechnout, podobně jako já, vřele a ještě vřeleji doporučuji.
S tou současnou českou literaturou to přece jen ještě není tak úplně v háji...

Věra Chase: Šťáva

12. září 2007 v 18:16 | Jehanne
Básnická sbírka Věry Chase, už podle obalu ve stylu šedesátejch let a názvu, slibuje plno smyslnosti. Bohužel, žádnej literární skandál se nekoná :-( A to i přesto, že erotiky je na stránkách hodně.
Čim to teda sakra je? Asi tím, že tý lechtivosti je až moc. Jo, to bude ono. Působí to na mě tak strašně moc nuceně... Nevim, třeba to tak má být, ale mně osobně to na sbírce ubírá na razantnosti a hlavně na autentičnosti textů.
Ovšem co se humoru a sarkasmu týče, Věra Chase nezklamala. A některý texty sou dost zdařilý. Třeba Báseň o mé kamarádce, jejich orgasmech a nevhodném příteli, která mohla u stydlivějších čtenářů vyvolat rumělec na tvářích pro svý zahrávání si s jedním ze zapovězenejch sexuálních témat.
A nakonec chválím citovou prázdnotu textů. Překvapila mě svou přímostí, bez okolků.
Malá ochutnávka:

Michael Gira: Konzument

30. srpna 2007 v 18:43 | Jehanne
Naprosto nechápu, proč byla tato kniha vydána. Jakási sbírka životního hnusu. Na obálce knihy je napsáno "krutá realita současného světa, kterému vládnou peníze, chtíč a touha po moci". Fajn, beru, že tyhle atributy jsou na prvním místě v mezivesmírným slovníku u hesla "obyvatelé planety země", ale rozhodně jsou v knize popsány pouze v extrému.
Knížka má zřejmě šokovat. Běžný čtenář ji asi odloží po první povídce. Autor v ní popisuje sex s vlastní sestrou. Nebo kraťoučký text s názvem "Pokřtěná". Úryvek: "...z úst se jí řinou sliny a sperma. Mezi nohama se tvoří kaluž krve a spermatu..." Co k tomu dodat?!
Vím, že Michael Gira má k tomuto psaní svý důvody - třeba že několikrát utekl z domova, mezi jeho první sexuální zážitky patřila dvě znásilnění, bral drogy a byl ve vězení /nevíte někdo za co? Nechce se mi po tom pátrat/...ale i tak. Beru jeho knihu The Consumer něco jako jeho osobní terapeutický vypisování se ze svejch nepěknejch prožitků a subjektivního vidění světa, ve kterým žijeme, aniž sme si ho vybrali.
Texty v Konzumentovi jsou Girovy introspektivní obrazy jeho duše, která je mučena pocitem neschopnosti vymanit se z pout, který ji vážou k tělu, k pohlaví, ke společnosti, k celýmu lidskýmu rodu. Jsou to pohledy do jeho vnitřního světa halucinací, snů, vizí, sebenenávisti, hledání vlastní identity.
Ale proč má potřebu, aby to četli ostatní lidi? Možná aby věděli, že ve sračkách nejsou sami. Jenže si myslim, že to dopadá spíš tak, že tuhle knížku si čtou různí úchylové, kterejm dělá dobře násilnej sex, vraždy, mučení, utrpení, ponižování etc.
Btw.-a potom, když si podobnou knihu chce třeba někdo "normální" půjčit ze zvědavosti ve veřejný knihovně, proč je nucen listovat různě potřísněnejma stránkama?!? /to si nedělám srandu, moje mamka je knihovnice a v knihovně jsem pečená vařená, jaxe řiká, takže vím i o takovejhle věcech. Bleee./
Knihu doporučuju zběžně projít a občas něco přečíst. Hltat se to rozhodně nedá.
Co se musí nechat, je fakt, že se mi moc líbí, jakým jazykem Gira píše. Skvělý spojení slov a návaznost nebo schválná nesmyslnost vět a jejich prázdnota je dokonalá.

Václav Hrabě: Blues

28. srpna 2007 v 13:43 | Jehanne
Tenhle pán je můj nejoblíbenější českej beatník... seznamte se:

Václav Hrabě (13.6.1940 - 5.3.1965)

-narodil se v Příbrami, dětství prožil v Lochovicích na Berounsku
-na střední škole v Hořovicích založil dixielandovou kapelu, hrál na klarinet a saxofon, začal se zajímat o jazz
-vystupoval v Redutě, Olympiku a jiných pražských klubech
-během vojenské služby se mu narodil syn Jan
-napsal hru Margot (rukopis byl později ztracen) a jedinou povídku Horečka (vyšla v revui Divoké víno r.1967)
-živil se jako dělník, knihovník, vychovatel v učilišti, pracoval ve Viole, nakonec získal místo na základní škole
-publikoval verše (které se od konce 60. let šířily bez výjimky v opisech; z opisů vznikla knižní vydání Stop-time /1969/, Blues v modré a bílé /1977/, Černé nebe nad městem /1985/, všechny známé básně na podkladě nalezených rukopisů pak knižně vycházejí až r.1991 pod názvem Blues pro bláznivou holku
-psal reportáže pro časopis Tvář
-v únoru 1965 se v Praze setkává s A.Ginsbergem /o tomhle beatníkovi jindy ;-)/
-zemřel na sklonku téže zimy v Praze nešťastnou náhodou na otravu plynem

A teď malá ochutnávka ze sbírky... moje nejoblíbenější báseň od V. Hraběte:

Infekce

Spadl jsem ze skály prorostlé arnikou
a teď ležím
rozedřenou kůži mám plnou písku suchého listí
a tebe
Nejhorší případ tetanu v dějinách lékařství
Všechny kapacity nade mnou pokývaly hlavami a odešly
Je to prý skorem zbytečné
Vrchní sestra přináší
pomeranče cigarety a třináct reprodukcí od Botticelliho
Posilněte se večer vás budou operovat
Vezmou vám srdce Máte příliš velké srdce
na to abyste s ním mohl žít
Loupu pomeranč a vzpomínám
na Prahu Čvachtavý sníh Rackové Na 7. listopadu
bylo slavnostní osvětlení pamatuješ?
Moje bílá nemocniční postel se houpe jako tramvaj
do které se opřel vítr
Je to smutné nebo možná směšné
ale asi jim umřu pod nožem
protože jenom ty
máš krev
stejné skupiny jako já
Musím jim říct kde tě najdou
Nelekej se Až pro tebe přijedou
budu ležet mezi lesklými vyvařenými nástroji
a nebudu vědět
že jsi přišla
Vím
že mě nemáš ráda
ale já tě mám
v krvi rozpuštěnou
a bacily tetanu s vůní kouře a arniky a šlágry
tak starými
že je už vůbec nikdo nepamatuje
 
 

Reklama