Ma création

X

13. srpna 2007 v 22:18 | Jehanne
Psycho našeptává
Tvoje radost
(Špínu zanechává
Moje drzost)

 
 Psycho                                                                                           Jak 
             To                                                                            Srdce 
                  Ticho                                                         Tvoje 
                            Jen                                             Se 
                                    Prodlužuje        Zastavuje 
                          
                                    Našeptává      Vkrádavou 
                              Co                                             Radost                   
                    Udělat                                                              V                           
             Ti                                                                                 Sobě 
 Musím                                                                                                Dusím 

Zuzu (Tehdy jsem se opravdu bála)

13. srpna 2007 v 22:09 | Jehanne
"Co mi to děláš?"

"Hraju si."


Dnes byl náročný den.Ještě že už jsem doma.Říkala jsem si ve výtahu cestou do sedmého patra. Vždycky jsme se tomu se Zuzkou smály.Andílci ze sedmého nebe.
Těšila jsem se, protože rodiče odjeli na týden do Itálie a doma na mě čekala Zuzka.Celý týden bez dozoru.Uděláme si dámskou jízdu, jako jsme o tom už tolikrát mluvily.
Sedmé patro.Konečně naše dveře, náš zvonek, náš byt. Odemykám a ledabyle pohazuji batoh s učením do kouta. "Čau ségra!Už su doma, seš ráda?" křičím se smíchem z chodby. "Jak je?Já se už nemohla dočkat.Ve škole to bylo na nic.Náš třídní je fakt ..." nedokončím větu o zvláštním chování našeho učitele. Něco je totiž v nepořádku. Ticho. To ticho. Zvláštní, že by Zuzka neposlouchala svůj milovaný trance? Úsměv se mi vytrácí z obličeje a já nejistě kráčím bytem, najednou tak chladným.
"Zuzu?...Zuzu nestraš mě, nemám na to náladu!" Nic.Jen ticho.Ale v koupelně se svítí!Vidím ten zlatavý pruh světla pode dveřmi.Oddychnu si.Zuzka se ráda koupe s discmanem na uších.
"Baf!" vyjeknu po prudkém škubnutí za kliku. Místo radosti z vylekání staršího sourozence ztuhnu jako socha. Zuzka leží na zemi. Tvář bílá jako čistý sníh, rty modravé a víčka zavřená.
V puse mám sucho a srdce na jazyku. "Zuzu?" tiše polknu. "Zuzu!" kleknu si k ní a vezmu ji za ramena."Zuzu!Prosím tě neblbni". Začne mi to docházet. Rozhlédnu se po oranžové koupelně a vidím to, co jsem nikdy v životě vidět nechtěla. Na umyvadle lžíce, citron, zapalovač a zbytek bílého prášku. Zuzčina ruka povolí a v dlani se blýskne jehla spolu s injekční stříkačkou. "Do prdele...Sakra!Do prdele!!!" Stříkačka letí do kouta a já k mojí sestře. Polévám ji vodou, cvičím s ní, povoluji košili u krku. "Zuzanko prosím tě.Tohle ne!" začínám brečet a zoufale se ji snažím probrat. Líbám její tváře, prosím ji. Nepomáhá to. Klepou se mi ruce, že ani nemohu vyťukat číslo na záchranku. Jdu otevřít okno, snažím se zhluboka dýchat a rychle přemýšlet. Mám to. Umělé dýchání-jak nás to učili na letním kurzu. Padám k Zuzce na studené kachličky. Raz... dva... tři... vdechnout! Raz... dva... tři... vdechnout. Dělej ségra, to zvládnem. Dycky sme to zvládly.
Po chvíli sebou zatřese a nadechne se. "Dáši... já... víš.. proč jsi průhledná?" Ale nemám sílu odpovědět. Jen na sebe hledíme a já zašeptám:"Miluju tě, sestřičko...Tak co mi to děláš...?" Zuzce se vrací růžová barva do líček. "Hraju si." Jsem tak šťastná a tak naštvaná zároveň, že ze sebe už nevypravím ani slovo. Však na povídání máme celý týden.

Nela (Den, který bych (ne)chtěla zažít znovu)

13. srpna 2007 v 22:05 | Jehanne
Sedí úplně vzadu. Sama se sebou. Odkud ji jen znám?
Pro Michala a jeho malou posedlost :-)

Často jezdím autobusem. Má to své výhody i nevýhody-ostatně jako mnoho jiných věcí.V létě je vzduch vydýchaný na omdlení, v zimě břečka na podlaze a bez ohledu na roční dobu nebo počasí mě starší občané mlátí hůlkami, malé děti testují odolnost mých ušních bubínků. Přesto všechno mám však "život v busu" ráda. Člověk zde potká mnoho zajímavých osob, vyslechne neméně poutavých životních příběhů, radostí a událostí vůbec. Rozmanité rozhovory mě fascinují; je to taková moje malá milá posedlost. Potom cestují autobusem zamlklejší lidé. Jako jednu listopadovou středu.
Seděla úplně vzadu, sama se sebou. Všimla jsem si jí okamžitě po nástupu do dopravního prostředku. Měla ohnivě červené vlasy, modrou mikinu s kapucí, ležérní manšestrové kalhoty s cvoky pobitým páskem a černé skaterské tenisky. Usadila jsem se naproti ní. Někoho mi připomínala. Prohlédla si moje oblečení, účes a po zřejmě pečlivém zhodnocení prohlásila: "Ahoj, já jsem Nela. Dobrej vohoz!?" Náš dialog jsme začaly naprosto neutrálně-bavily jsme se především o hudbě, životním stylu, ale také o našich zájmech, přátelích, volném čase i o škole. Měla v sobě jakési kouzlo nadčasovosti. Z lehčích témat jsme přešly k vážnějším problémům, co nás trápily, a zjistily jsme zvláštní podobnost našich názorů, osudů, jednání a psychiky. Ulicí našich očí, krajinou našich duší, nebem našich rukou a zemí našich kroků procházelo cosi melancholicky nostalgického a přitom krásného, co nás spojovalo. A v oné neopakovatelné chvíli se mi dostalo odpovědi na otázku, komu se podobá. Jedné dívce, kterou vídám každé ráno v zrcadle při čištění zubů.
Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že potkám někoho takového. Z jejího výrazu jsem vytušila stejně plynoucí myšlenky. Nela uchopila do pravé ruky obmotané nejrůznějšími náramky batůžek. "Nepojedem až na konečnou, vystoupíme tady." "Fajn Neli, můžem ještě cestou zapálit a povídat dál." odvětila jsem s úsměvem. Procházely jsme se večerní Třebíčí, sledovaly město chystající se ke spánku. U křižovatky mě Nela políbila. "Dál už se mnou nemusíš, Danet. Ať tě někdo neukradne. Tak zítra. Číslo na mě máš!" "No jasně, vo tom nepochybuj. Zajdem třeba do stodoly na kofolu, jak se nám bude chtět... Utíkej, máš zelenou!" Kamarádka se rozběhla a v půlce silnice se ještě otočila, aby mi zamávala. "Bacha!!!" vyděšené oči se mi zalily slzami.
Nelina krev je všude kolem nás, držím ji v náručí a zkoušíme neplakat.
 
 

Reklama