Votre création

Když mi není zrovna krásně, začnu prostě skládat básně

19. dubna 2008 v 16:54 | Infinity
Srdce roztrhané na kusy.
To je to, co tu po tobě teď zbylo.
Všechny sny a všechny touhy, se najednou rozplynuly...

Nevíš kudy, nevíš kam a jak jít dál,
Přeješ si tolik věcí vrátit, napravit všechny ty chyby,
...ale víš, že to nejde,

osud je tvrdý soupeř...

Proč ten, kdo miluje, vždycky nejvíc trpí?
Proč ti, co lámou srdce, vždycky jsou tak krutí?
Proč ti, co sází srdce,vždycky prohrávají?
Proč všechny naděje a sny vždycky vyprchají?

A chce se ti řvát a chce se ti brečet
Rozbít všechno kolem sebe, tak moc toužíš vrátit čas,
...ale víš, že to nejde

"usmívej se," říkali. "život by mohl být horší."

15. prosince 2007 v 5:42 | Honzáq
"usmívej se," říkali. "život by mohl být horší,"
tak jsem se usmíval. a byl.
(...)

jsem kurva, kterou zneužil sám život & potom s ní mrskl do nejbližšího příkopu u cesty
jsem stepní vlk, který v deliriu vyje na krvavý měsíc & přitom si dobře uvědomuje, že nevěří v žádné zásahy seshora
jsem injekční stříkačka, která ví jak chutná žíla zevnitř & kterou bez hlubšího smyslu pohodili na dětském hřišti
jsem bezesná noc, která odezní s prvním slunečním paprskem & která je tisíckrát horší než ta nejhorší kocovina

jsem skleněná váza rozbitá na tisíc kusů, která se s radostí rozezní v kakofonii bolesti tvých bosých nohou
jsem okvětní plátek černé růže, kterou bez kouska citu pohodili na můj hrob s kadencí vajglu padajícího do kanálu
jsem vánoční kapr, který s kudlou v břiše nasává atmosféru vánoc, svátků klidu & míru
jsem esence smrti, která koluje krví od prvního do posledního agonického stahu srdečního svalu

jsem jako ústa bez jazyku
jsem jako nevyřčené přání
jsem cigareta v popelníku
jsem nad mrtvým naříkání

jsem blátivý otisk tlapy cerbera, který pošlapal & pošpinil tvé svatební šaty & čest
jsem nenarozené embryo, které celý svůj posmrtný život prožilo ve skleněné lahvičce s lihem
jsem černou skládkou nenaplněných snů & platonických lásek, které dokázaly rvát srdce na kusy
jsem plombou zubu času, který nahlodal všechny & všechno & nakonec i sám sebe

jsem čtvrtý oříšek pro popelku
jsem zbytečná krutost sama v sobě
jsem rozčtvrcené tělo vcelku
jsem prožraná mrtvola v hrobě

jsem.

Jako třešně

6. prosince 2007 v 13:21 | Bigies


Ženy jsou jako třešně

- dáš si jednu,

chceš další,

a až se jich přejíš,

tak se posereš!







Omlouvám se Jonovi, že sem k textu dala tak odpornej obrázek :) Ale na druhou stranu mi pořád připadá, že tam prostě svým způsobem patří...

Pro Dášenku:) / kolaborace no.X

25. listopadu 2007 v 21:55 | Jehanne feat. Mia
5.Listopadu 2007 v 11:59
napsala Dark.Crow
Dýchám Tvou krásu, jdeme pomalu dál, jsem šťastná, ikdyž Tě stále nemám..
Chtěla bych být s Tebou, líbat Tě a objímat, začínám být zase sebou, už nemusím jen usínat..
Myslím na Tebe, stále bez Tebe, chtěla bych Tě mít u sebe a být všude u Tebe..
Je to strašně blaznivý, jak svět je kolikrát příznivý, nechápu to sama, ale.. Co s náma vlastně bude?

napsala Daydie

Myslím na Tebe a Tebe a TebekrátTebe...

To se dělá, takhle mi běhat v hlavě?




Poslední sbohem... / kolaborace no.IX

25. listopadu 2007 v 21:22 | Jehanne feat. Mia
napsala Dark.Crow
Píšu tyto řádky, plné bolesti a hněvu, nikdy se už nevrátím zpátky, jsem pryč, u sebe cítím změnu..
Nechci být už nikdy Tvou, nebudeme spolu, půjdeme cestou svou, tou velkou štěrbinou..
Štěrbinou dále po Dunaji, své jizvy zašiju, bolí to stále jako v Máji, ale ničeho litovat nikdy nebudu.....
Píšu jeden vzkaz, který je nejspíš zkrat.....Milovala jsem Tě moc, už jsi temná jako noc.....
Změnily jsme se obě dvě, Ty svou cestu znáš..hodně štěstí přeju Tobě, upřímně..Víš to....Snad?
Píšu tyto řádky, plné bolesti a hněvu........Dávám Ti poslední sbohem, opatruj se a nezapomeň.......Láska je jak zvuk u klavíru......
napsala Daydie
...kterej Ti já už nepřehraju

Nerozhodnost - Song for my Darling / Ex-Darling kolaborace no.VIII

25. listopadu 2007 v 21:18 | Jehanne feat. Mia
napsala Dark.Crow
Pláču oheň,co mě roztává,
Strádám po Tobě,
Nevím kam mám jít,
Nikde není místo,
Všude je tma i když oheň hoří..
Jsem sama v té tmě,
A strašně se bojím..!

Pomalu umírám,
Chci pryč a přitom mě tu něco drží..
Ta pravda-Ta mě strašně ničí..
A ta síla-ta už ve mně není!
Povídám si s mrtvými..

Jsem už vážně dole,
Asi to netušíš,
Ale Ty mě strašně ničíš..
Začínám být prázdná,cítím jen bolest..
Ale já to nechci,
Myšlenky se budí,
Chci jen porozumění!

Jsi můj anděl bez křídel,
Jsi můj vzduch co dýchám..
A mé sebevědomí jde čím dál níž…-Díky Tobě..
Ale Ty to víš..
Miluji Tě..
napsala Daydie
Zbyla mi to Tvých dotecích
zhnisaná stigmata.
Nehojí se. Nehojí.
Sleduješ můj stín. Jsi mi v patách.
Tolik se bojím. Jsem nevidomá.
Podrážej mi nohy.
A vsaď se o mou duši,
po kolikáté už nebudu mít sílu vstát...
Jsem nevidomá. To neznamená slabá.
Dobře si to zapamatuj.
Až budeš zas si hrát na kočičku - vrahouna
budu Tvoje myš.
Žongluj si se mnou.

Bez názvu / kolaborace no.VII

25. listopadu 2007 v 20:57 | Jehanne feat. Mia
napsala Dark.Crow

Ona se tam líbá s jiným,
Nikdy nebyla taková jako teď,
Chtěla bych být ničím,
Jsem jen jak popraskaná zeď..

Byly jsme pro sebe vším,
Nikdy to nebylo takové,
Jako bych byla něčím nižším,
Jsme pro sebe už jen povrchově..

Milovali se,
Měli se rády,
Hádali se,
A věděli jsme si rady.

Teď už je to jiné,
Je to větší zničení,
Ověřila jsem si osoby jiné,
Bylo to mé utrpení.

Srdce temné,
Krvácející ve dne,
Jen ještě malou chvíli,
A půjdu za další míly..

Je pod mou kůží,
Uvězněná,
Nemůže ven,
Nechci aby odešla,
Odejde stejně jednou pod tíhou břemen..

Nemela sem ráda ji,
Milovala sem ji,
Byla pro mě vše,
A já sem pro ni jen drát odtržen..

Zkrat a fibrilace,
Mé srdce jen tluče,
Tluče mi silně a nahlas,
Až mi umře,
A vezme mi ho mraz..

Bylo to krásné,
Krásné snění,
Nechci už nikdy,
Aby se mi takové sny zdály..
napsala Daydie
Sny, který pro mě nemaj pochopení. Plivou mi do hlavy jed a já tvář mu nastavím vstříc. Hrdá jako královna Cocaina. Líbej ho. Víc! Já se dívám. Přesně, jak jsi chtěla. Neodcházím. Vaše ušní bubínky praskají, když slyšíte můj smích. Chtěli jste hřích. Tak tady ho máte - už nic nenaděláte.
Není cesty zpět. Jen dlouhej let. Váš nekonečnej fet.

I Wish You / kolaborace no.VI

25. listopadu 2007 v 20:46 | Jehanne feat. Mia
napsala Dark.Crow
Miluju Tě a stále víc.. Vážím si Tě a stále nic..
Chtěla bych Tě,víc než dřív.. Měla jsem Tě, na chvíli a pak zas nic.
Jsi pro mě vším, mou oporou, mým snem. Čekám na Tebe vždy budu a za dveřmi čekám jen..
Čekám až otevřeš, klíče máš v zámku, nutit Tě nechci, ale vím, asi navždy budu v zármutku..
napsala Daydie
Zkus dveře pootevřít... Ale zas ne moc. Aby neunikalo Tvoje teplo... zbytečně.
Když jsi spala, vplížila se dovnitř... Nechala Ti vzkaz rtěnkou na zrcadle a klíče položila na stůl.
Vůni si sbalila do kabelky a odešla s ní.

Výpis / kolaborace no.V

12. listopadu 2007 v 21:23
napsala Dark.Crow
Žít znamená snít.. Sníme o realitě, která reálná nikdy nebude.. A taky nikdy nebudeme takoví, jací chceme, aby jsme byli.. Když jsi na vrcholu, tak Tě vždycky dostane něco dolů.. A kolikrát máš hodně tvrdý dopad.. Tomuto se říká rovnováha? Moc bych neřekla.. Ale kdyby to takhle život nedělal, tak se budeme nudit.. Také chyba.. Právěže jediná má chyba je, že neumím udělat nic bez chyby.. Ta nějaká chyba se najde vždycky.. U všeho.. Teď za poslední dobu jsem udělala chyb až až.. Nejhorší je, když si připadáš jako by jsi měl/a duši prázdnou.. Ale zase lepší než aby Ti ji někdo vzal.. Třeba Ty sobě samému..
napsala Daydie
Zloděj lidských duší
srdcí, který buší
lidi jsou víc hluší
nebezpečí netuší
Balancuješ na provaze
bez noh baletky
Jen tak, v gladách

Co uděláš, když někoho potkáš?
Kdo koho shodí?
Až potkáš mě...
Vezmu Tě do náruče
budu našlapovat opatrně.
Hloubka pod námi.
Výška nad námi.
Nepustím Tě.
Udělám chybu? Spadneme?
Láska mezi námi.

Deposit / kolaborace no.IV

12. listopadu 2007 v 21:10
napsala Dark.Crow
Jsi jinde s myšlenkami.. Přitom myslíš na to jedno a to samé.. Je to choroba?? Ne.. Zamilovanost? Asi ano.. Lásku prožívám, když se opravdu zamiluju každou mou buňkou v těle.. Je to tak velké krásné tělesné teplo, že kolikrát nestíháš vnímat..
Psychická fibrilace.. Jde tyto dvě slova spojit?? Když má člověk představivost, tak dá.. A když tomu věří, tak si to prožije.. A pak se od toho odvíjí tělesné pocity.. Motýlci v bříšku.. Vzrušení, vášeň a něžnost.. Všechno se mísí dohromady jako nějaký parfém.. Až Ti vznikne taková vůně, která Ti vyhovuje.. A podle toho jaký člověk je, tak tak dlouho ten parfém má.. Někteří krátce.. A nekteří navždy..
napsala Daydie
Všechny buňky tančí v těle
když lásku prožívá
Pozoruje mne nesměle
zda láska k ní se ozývá
Psychiku nechá si fibrilovat
když myslí na svý sny
Musím si ji někdy namalovat
potom, co uběhnou čtyři dny
Mám parfém vyhovující?
Nechám si její vsáknout pod kůži
Lidé kolem se zastavující
závidí jí rudou růži
Vpíjení, stoupání, proplouvání, rozvláknění...

Jeden Leden / kolaborace no.III

12. listopadu 2007 v 20:40
napsala Dark.Crow
Nikdy sme nemohli tušit, co se stane.. A nikdy nemůžeme tušit, co se nestane.. Život je plný otázek.. A je jedna hlavní jen.. "Proč?" Bereme život optimisticky jen když sme pesimisté?? Nebo se o to jen všichni snažíme? Nikdy to nebude takové, jak ve filmu.. Jen na chvíli.. Jak plamínek u zápalky.. Vždycky ale plamínek zhasne.. Ale může se zapálit nový.. Ale nikdy nemůžeme udržet ten malý plamínek tak dlouho, aby sme si uvědomili, co vlastně vedle sebe máme..To si uvědomíme, až je všecko pryč.
napsala Daydie
Odkud jsme přišli? Kam jdeme? Pro co tu jsme? Proč?
STOP. Den má 24 hodin. Nic víc, nic míň.
Rozběhni se...teď!
Proti proudu času. Proti zdi. Proti všem.
Až dohoří plamen, bude s náma amen.

Fráze / kolaborace no.II

12. listopadu 2007 v 16:06 | Jehanne feat. Mia
napsala Dark.Crow
Čím více bolesti, tím více pláče.
Čím více pláče, tím více vzteku.
A čím více vzteku, tím více uvědomování co v sobě máš...
napsala Daydie
Čím více v sobě máš
tím více toho dáš

Napsáno pro Eve... / kolaborace no.I

12. listopadu 2007 v 15:52
napsala Dark.Crow ve 12:45
Je v hlučném pokoji..přitom slyší ticho.Klid a vňitřně trpí..Bolí ho každá vzpomínka na minulost..ale stále na minulost myslí..

Najednou se objevil anděl,který ho začal léčit z jeho nemoci..Skoro vyléčen člověk začal prožívat radost a štěstí..Začal ho mít rád..Ten člověk byl na tom andělovi závislý..Spása uměla krásně pomoct,psychicky pohladit..Svou hudbou..na klavír..

Pak anděl najednou zmizel..Ale ten člověk ho stále cítil u sebe i když byl daleko.A slyšel..slyšel a vzpomínal na tu nádhernou melodii co mu anděl kdysi hrával na klavír..
A byl šťasten.......
napsala Daydie v 15:51
A jeho andělské prsty
tančily po klávesách
černé strídaly bílé
Přesně jako člověk
tančí životem

A i když anděl zmizel
klávesy střídají se
stále dál
člověk tančí
občas pád
a nový vzlet
a nová hudba
nový stejný život

Divná harmonie

Neodcházej

10. listopadu 2007 v 19:32
Celý svět zní neustále ozvěnou
lásek které byly, jsou a nebudou
těch co dokázaly vařit krev v žilách
dříve žhnoucí, nyní doutnající prach

přemýšlení nad zítřkem nemá smysl
byl tohle od začátku tvůj úmysl
celou dobu jsi milosrdně lhala
pověz mi: proč jsi tohle udělala ...

nemám už více své krve k prolití
v žilách mi koluje nic, vinna jsi ty
srdce mé teď probodnuto krvácí
nedokážu tě milovat, řekla jsi

je mi všechno jedno, o vše jsem přišel
tu noc, kdy jsem ta tvá slova uslyšel
...
svítá, slunce hřeje vše živé jemně
i Tebe, ale ne mě ...jenom ne mě

Svoboda?

1. října 2007 v 9:23 | Assez
mým "kamarádům"
Oni mě milují
Ale objetí darují
Po nocích
A za rozbřesku
Spojí dlaně v tlesku
Že až příště
Čím jsi mi blíž
Tím hledají srdce níž
Hlupáci

Cania je mrtvá, protože je štastná

13. září 2007 v 23:47 | Polly# 14. 12. 2002 20:55
...Cania se probudila do podivného listopadového dne... oddalovala ten okamžik procitnutí jak jen mohla... toužila se ponořit zpět do svého krásného divého snu, ve kterém ji právě zabíjeli a obětovali neznámému bohu... byla upálena a právě stoupala do nebes, kde se měla po zbytek své smrti radovat z dokončení strastiplné cesty, kterou pozemšťané tak pyšně nazývají životem... ale její sen se už rozplynul v nepříjemném světle rána a Cania byla chycena do jeho nastražených pastí... už uvěřila v ráno.... bylo pozdě....
...sedla si ke stolu a pozorovala ten odporný ubrus, závoj vznešeného stolu, který měl za úkol skrývat dřevo před příliš aktivními skvrnami od jídla...
"Tanisso víš vůbec, jak ten stůl vypadá?"
Tanissa stála u dřezu a snažila se najít nejméně špinavou skleničku... konečně se jí to podařilo, a právě ji pozorovala proti chabému světlu deroucím se zpod závěsů...
"Co?" zeptala se aniž věnovala Canie nějakou pozornost...
"viděla si ho vůbec někdy bez toho hnusnýho hadru?... proč je ten zatracenej stůl pořád schovanej.... sice se neušpiní, ale když je schovanej, tak si toho nikdo ani nevšimne..."
"hmm... myslim že budem muset koupit nějaký hrníčky... tenhle vypadá dobře, ale... Canio vidíš tu prasklinku tady?... takovou čárku vidíš jí tam?"
Cania si podepřela rukama hlavu a zírala před sebe... zvenčí uslyšela nářek deště dopadajícího na okap, na zem, na deštníky... vnímala tříštivé ozvěny prudkých dopadů...
"to neni potřeba... stejně je dnešek náš poslední den... dneska končim Tanisso, už mě to fakt nebaví..."
...někdo zazvonil u dveří... Cania vstala a šla otevřít... přemýšlela jak dneska nejlíp promarnit den... přemýšlela jak dlouho bude asi pršet... možná by mohla jít do parku-
"...prosimtě je doma Tanissa? ... je to fakt hrozně důležitý potřebuju s ní mluvit"
...viděla nějakého divného kluka, kolem sebe mával rukama, stoupal si na špičky a zaházel jí přívalem slov s naléhavými otazníky, cítila se zasypaná, nemohla dýchat a dusila se...
...přiběhla Tanissa a vrazila do Canii... kluk venku se pořád snažil dokázat důležitost svých slov a rozpínal se po celé chodbě... přitom stále opakoval "je to hrozně důležitý! je to Hrozně Důležitý!!!"
...Cania se vrátila do kuchyně a vyndala ze dřezu rozbité sklenice a talíře... otevřela okno a vyhodila je z okna... poslouchala jejich tříštivý dopad... kéž by i ona mohla takhle dopadnout... rozdělit se na tisíc stříbrných střípků, miliony neviditelných ostrých zrníček čehosi minulého, neexistujícího... chtěla by se zaseknout právě v tom okamžiku těsně před dopadem....musí si vybrat nějaký pěkný okamžik smrti... nemůže jen tak jít a umřít...
...Tanissa se vrátila do kuchyně, za ní se plížil ten kluk, hrozně hubenej až skoro nebyl vidět... sednul si na židli a díval se do země...
"Tanisso určitě žiju obráceně.. normální člověk nejdřív umře a pak celou dobu čeká až se narodí a na nanečisto si zkouší svojí roli v životě... tohle neni skutečnost je to jenom nanečisto, chápeš to?... já žiju svojí smrtí... už sem si to odžila a chci umřít... proto mi nemůže pomoct žádnej psychiatr... bože kdo zas odnes ten cukr?!"
...Cania vyletěla ze dveří a běžela po schodech na mokrou šedivou ulici.... zanedlouho se dostala do nedalekého krámu s potravinama.... vešla dovnitř a nevšímaje si dlouhé fronty u pokladny přiběhla ke klidnému prodavači a začala křičet na celou prodejnu... křičela tak dlouho až prodavač vstal a přinesl jí dva kilové pytle s cukrem a vyprovodil ji až na roh ulice...
"...prosimvás abyste sem už nechodila... jestli něco potřebujete tak si to běžte někam koupit ale už nás neobtěžujte, prosimvás..."
"...nikomu sem nechtěla ublížit" řekla Cania... "...je to poslední den mýho života, můj poslední den, ne váš ani těch lidí vevnitř... až oni budou umírat taky je pustim před sebe do fronty... a teď mě nezdržujte, chci si to dožít v klidu..."
"...aha... no víte to sem nevěděl... není na vás vidět že byste byla smrtelně nemocná, netušil jsem... víte nechtěl jsem..." koktal prodavač a mezi prsty žmoulal cíp svého pláště...
Cania se začala smát...
"víte zdálo se mi jak stojíte u hranice a díváte se jak mě chtějí upálit... mával ste mi na rozloučenou"
..prodavač se zarazil a upřeně se podíval Canie do očí... "děláte si ze mě legraci , že jo? víte co jestli ste nemocná tak si běžte k doktorovi ale nezdržujte mě mám práci..."
"to vy mě zdržujete pane... běžte si klidně pracovat... pořád jenom pracujete celej den od rána do večera celej život... vy o nic nepřídete žádná minuta vás o nic neochudí stejně nic neděláte... vy ani nepoznáte až umřete protože vy ani nežijete!"
....prodavač jí vrazil do ruky cukr, otočil se zmizel za dveřmi obchodu... prošel davem rozzuřených lidí a stoupnul si za pokladnu... mechanicky vyťukával čísla, pořád dokolečka, stále opakovaná čísla, číslo do pokladny, číslo vrátit, další zákazník další čísla... a při tom přemýšlel nad Caniou, vlastně ani nevěděl jak se jmenuje... co to vlastně mělo znamenat?... srdce mu stále prudce bušilo, v uších mu zněl naléhavý hlas domáhající se... cukru... křičela jako o život...... její život... cítil se rozrušený, vytrhnutý z číselné jednotvárnosti, vykolejený se zaběhnutých událostí... jak to vlastně myslela s tou smrtelnou nemocí... co když opravdu dneska umře?... ale co je mu vlastně do toho byla to nějaká bláznivá hysterická holka....
"zavolejte někdo sanitku!" ozvalo se najednou zvenčí...
prodavač upustil peníze, které se chystal vrátit a vyběhnul na ulici... na chodníku seděl nějaký pán a držel si kotník.... kolem pobíhala jakási žena a volala na kolemjdoucí... prodavač se vrátil ke své práci...
...sám se podivil svojí unáhlené reakci... snad si nemyslel že to je ta dívka s cukrem? snad ho nenapadlo že to právě jí se něco stalo?!... zasmál se té nesmyslné myšlence a snažil se soustředit na práci... náhle zaslechl cvaknutí dveří a prudce zvedl hlavu... co kdyby to náhodou byla ona? pomyslel si... ale byla to jen další neosobní tvář nějakého zákazníka... deset rohlíků, nebo ne dejte mi jich dvanáct, nějakou šunku jakou máte? a nebo radši chleba mi dejte k tý krůtí, jistě co sem to ještě?ale dejte mi raději paštiku místo té šunky vypadá nějaká seschlá, nebo mi dejte radši máslo, to bude nejlepší, to je všechno.
...zavřel krám, zamknul mříž a šel domů... cítil se nesmírně unavený... nemohl se dočkat okamžiku až si lehne a usne... bude spát nekonečně dlouho, zítra nepůjde do práce, dá na dveře cedulku : zavřeno. ...až do odvolání... případně napořád... náhle pod nohama na chodníku spatřil rozbité sklo a dva vysypané pytle cukru.... podíval se nahoru do oken a spatřil dvě rozsvícená okna se zatáhnutými tmavými závěsy... srdce se mu prudce rozbušilo, začal nervózně přešlapovat a přemýšlel nad tím co by teď mohl udělat... mohl by jít nahoru, zazvonit a říci dobrý den, ne to ne dobrý večír já sem ten prodavač... chtěl jsem vás ještě jednou spatřit než umřete... chtěl jsem vám říct....
...zavřel oči a prudce zavrtěl hlavou... co se to s ním jenom děje? ... měl by spíš jít a vynadat jí, a upozornit, že pokud se to bude ještě jednou opakovat,... tak co?... tak nic.... zhluboka se nadechl a pokračoval v cestě domů...
..."Canio!! Proboha Tanisso Cania leží na zemi!... nedejchá ona je mrtvá!.. Tanisso! Canio!"...
Tanissa se otočila v posteli a přetáhla si deku přes hlavu... Simon běhal po pokojích a křičel jako raněné zvíře... nakonec doběhl k Tanisse hrubě s ní zacloumal až ji donutil otevřít oči...
"Simone co je?.. chci spát, nech mě bejt..."
"kde máte telefon? ... musíme někoho zavolat!... nebo k sousedům..."
Tanissa nakonec přeci jen vstala a snažila se Simona uklidnit... vešla do rozsvícené koupelny a spatřila tam Caniu ležící na zemi, z rukou jí tekly dva slabé proužky krve a celá podlaha byla rozdělena rudými potůčky na drobné ostrůvky ... Tanissa vzala Caniu a snažila se ji položit do vany... pustila na ni ledovou vodu a Cania se začala probírat... Simon ve spěchu hledal nějaké obvazy... jediné co se dalo použít byl špinavý ubrus na stole..... natrhal no na dlouhé pruhy a obvázal Canie ruce... Cania se stočila na dno vany a snažila se skrýt před proudem studené vody...
"odnes jí do postele já to tady uklidim..." řekla Tanissa a zbytky ubrusu namáčela v umyvadle....
Cania se zatím trošku probrala a začala vzlykat a naříkat... Simon nevěděl co má dělat a tak seděl vedle ní a hladil ji po hlavě... konečně přišla Tanissa, lehla si vedle Canii, přikryla se a skoro hned usnula... Cania ještě chvíli v polospánku brečela a potom taky usnula.... Simon stál u postele a zaraženě na ně zíral... nečekal tak jednoduché a konečné uzavření celé noční události a nemohl se vzpamatovat z šoku... vyšel na balkon a zapálil si... sledoval ztichlé město a vnímal jeho spící tepavý klid... začala mu těžknout víčka a tak si ustlal na pohovce a vzápětí usnul...
...prodavač se s výkřikem probudil do nového dne... za krkem ještě cítil nepříjemný dech pomalu mizejících nočních můr, které narušovaly celý jeho spánek... panebože, řekl si a vstal... šel se do koupelny opláchnout... když vešel do chodby stihnul se ještě rozloučit s dětmi pospíchajícími do školy, ve spěchu políbil svojí ženu a nakonec všem zamával z okna... vrátil se do koupelny a opláchnul si obličej studenou vodou... vzpomněl si na své včerejší rozhodnutí, že si dá pauzu a nějaký čas nepůjde do práce... pak si ale vzpomněl na neznámou dívku a chvíli se rozmýšlel... přál si ji dnes vidět... přál si s ní mluvit... přál si jí dát plný pytel cukru, přál si... usmál se na svůj odraz v zrcadle... půjde dát cedulku na dveře obchodu a třeba ji potká... ale co když si bude chtít jít něco koupit a najde prázdný zavřený obchod?... co když si zase půjde koupit cukr, který jí někdo vyhodil z okna?... přemýšlel, jestli nemá přece jenom dnes ještě otevřít, ale potom se pečlivě prohlédl v zrcadle a polekal se svého vzhledu... měl unavené oči a bledé tváře... potřebuje odpočinek...
....pečlivě se oholil, oblékl se a vyrazil ven... cestou si pohvizdoval a v hlavě si donekonečna přehrával její hlas... určitě ji potká, ví to... v ulici před střepinami ze skla a rozsypaným cukrem se na okamžik zastavil a zhluboka se nadechl... zpomalil krok a v očekávání procházel pod oknem... odvážil se zvednout hlavu a pohlédnout do zatažených oken....
"Canio přehnala jsi to!" křičela Tanissa... Cania ji nikdy neviděla tak rozčilenou a naštvanou... ležela na zemi u postele a brečela... Tanissa se vykláněla z okna a dívala se dolů na rozbité skleničky a talíře...
"...můžem koupit jiný" řekl Simon a podíval se ven....
"nejde mi o to nádobí... de mi o Caniu!" vykřikla Tanissa a prudce zabouchla okno.... "musíš se smířit! buď budeš žít jako každej normální člověk nebo si necháš od někoho pomoct... musíš se rozhodnout buď žít a nebo nežít, klidně si někde chcípni ale nechci tě pořád někde sbírat a děsit se jestli žiješ nebo ne.... Canio odvezem tě k doktorovi..."
Cania vydala přidušený výkřik a začala Tanissu prosit a přemlouvat...
...prodavač ležel na pohovce a nepřítomně zíral do stropu... byl zdrcený z toho, že ji nepotkal... nejradši by chodil pod jejími okny celý den a čekal až vyjde nebo ji aspoň zahlédne v okně... mohl by jí dát do schránky lístek, něco jí napsat, nebo si s ní smluvit schůzku... odmítla by... určitě by odmítla... mohl by.....
...z přemýšlení ho vyrušil příchod dětí ze školy... napustil si vanu horké vody a přál si aby mu aspoň teď daly pokoj... je v tak těžké situaci... když se odpoledne vrátila jeho žena z práce, ležel zase na pohovce a poletoval v jiném rozměru, v jiném světě... ve světě vysněných setkání a slov... žádná jiná slova se do jeho hlavy dostat nemohla... šel si lehnout do postele... byla už hluboká noc, ale on stále zíral před sebe a nemohl usnout... druhý den za ní půjde a aspoň s ní promluví... musí ji slyšet... aspoň jednou jedinkrát ji spatřit....
...druhý den byla sobota... vyskočil z postele sotva si uvědomil, že je ráno... rychle vypil kávu, vysprchoval se, oblékl se a pospíchal ven... za sebou nechával spící rodinu... ale ta byla tak daleko.... vzdálená několik světelných let....
...za okamžik stál pod oknem ve střepech a díval se nahoru... počítal do tří a potom vyrazil po schodech nahoru k jejím dveřím... odhodlaně zazvonil a v očekávání nemohl ani dýchat.... zaklepal na dveře a o krok ustoupil...
...otevřely se dveře a v nich stála neznámí černovlasá dívka... byla to Tanissa a patrně se právě probudila... nejdříve nevěděl co má říci, zakoktal se a zčervenal....
"hledáte asi Caniu... no ta včera odjela pryč..."
"kam? kam odjela? prosimvás řekněte mi kde je..."
"no... já fakt nevim... už jí nehledejte myslim že už se nevrátí... jela ke svejm rodičům do ciziny už se nevrátí..."
"...je to hrozně důležitý řekněte mi kde to je... který stát to je? je to někde v Evropě? musim ji najít... řekněte mi město a já tam pojedu a najdu jí."
Tanissa ospale zírala na neznámého muže, který kolem sebe máchal rukama a jeho oči zářili horlivostí dozvědět se aspoň něco...
"neni nikde.... nenajdete jí už nikde... Cania je mrtvá... včera v noci se pokusila vzít si život a dneska v noci se jí to povedlo..."
....prodavač se zarazil, jeho výraz strnul a několik okamžiků se ani nepohnul...
"vy jste jí chtěl něco říct?... proboha neberte si to tak... je to pro ní neuvěřitelný odlehčení a pro nás taky... Cania byla nešťastná chtěla umřít ještě než se narodila..."
...prodavač zblednul a začaly se mu třást ruce... Tanissy hlas k němu doléhal z ohromné dálky... snažil se přemýšlet, ale jeho mozek mu odmítal vydat jakoukoli informaci....
"nechcete jít dál?... víte pozvala bych vás na kafe ale nemáme žádný hrníčky ani cukr..."
...neznámý muž se beze slova otočil a pomalu kráčel ze schodů... v hlavě mu zněla stále dokola jediná věta... Cania je mrtvá..
....vyšel na ulici a vracel se domů.... se sklopenou hlavou míjel šedivé panelové domy, beztvaré postavy bezejmenné tváře... zemřela dřív než se dozvěděl její jméno... netušil jak se dostal domů, netušil ani co tam dělá a proč se hýbe v prázdném prostoru s neosobními cizími tělesy v cizím bytě s cizími lidmi v cizím městě na cizí planetě.... uzavřel se před vnějším světem, schoval se do jediného krátkého okamžiku kdy stál na ulici a hádal se s neznámou dívkou, která mu vyčítala, že ji okrádá o drahocenné minuty jejího vzácného života... kdyby to tak mohl vrátit, daroval by jí celé regály cukru, zasypal by celé město a společně by pak proplouvali bílými závějemi a on by poslouchal její smích... udělal by cokoliv jen aby byla šťastná... jako v tu chvíli kdy mu vyprávěla svůj sen...
...prodavač se rozbrečel a plakal po celý zbytek svého krátkého života... a to všechno pro neznámou Caniu, která je teď konečně šťastná, protože je mrtvá...

Bílá báseň

13. září 2007 v 23:38 | WiruZ
a nejhorší pohled je na

cukrové feťáky

a jejich přespříliš staré ruce

I.
Přihřáté ráno, ran
zatápím jim v kamnech
drhnu kachličky svých úst
a obdivuji se.
Drobounkým soškám ptáků
na zmrzlých drátech
elektrického mostu.
Usměvavé, zaspané ráno
prskající vzduch vajíček
je cítit topinky
kafe na kamnech,
A v tryzně,
vlastní výlevce trčí,
chomáč vlasů,
který smutně připomíná
mojí vlastní existenci.

To nevšední skoro stejné ráno
vzpomínám na něj
a taky na
provázky rozhýbanou,
chlupatou mořskou pannu.
Je zima a
pojídáme
tři roky staré
cukroví, mlaskáš se ke mně,
tiskneš.
A snažíme se nastavit v
bezohledném boji
spoušť blesku,
domácích foto-trpitelů.

Je bílá nemoc
je bílá dívka v roztrhaných kalhotech
s trochou revoluce pod čepicí.
Pohlavní brýle
křivý úsměv,
víš lásko, že ti nepomůžu,
ani ty sama, sypáním si soli
do hnisajících ran -
být litován není totiž něco extra.
Myslím na bláto
a mrzí mě,
když jsem zabalen do svetru
a ty mě přehlížíš
hrstkou imaginárních přátel
i když je slunce a ty to víš.
Mrzí mě to tvoje
mám tě ráda a vrtošivé, nedočkavé pohledy
zpět domů tlačej se ze všech stran.
Mrzí mě náledí tvých
slov
a mrzí mě
tvé veselí na úkor mého smutku.
Asi nejsem nic extra,
a ani neumím vrátit
těch předešlých tisíc nocí, kdy si mě milovala.


II.
Ostnatý drát prý vymyslela jeptiška
schována za sukní z
lesbických lásek, prý dívčí klín
zaoblen a horký touhou - plný nenávisti.
Rezavý ostnatý drát,
bílý drát
oddělující rodiče od dětí,
(na výběr se hraje - a raz a dva, jedno třetí kam
chceš kulku drahá,
aby to nebolelo)
trhající cáry masa (jako slova z novin)
na proužky vojenských košil.
Skrývající vyhublé tváře židů
scvrklá přání na neúnosno,
praskající z kostí
černé obaly knih,
schované počátky století
za krásou neónových bab
a hroudou hlíny.
Říkala mi kamarádka, že
v osvětimi je pavilón
s dvoj tunou
lidských vlasů
asi na prodej.

A někdy se mi stane,
že si vzpomenu na
pocit.
Ten starý
vulgární náznak
deja-vu.
Bílá velryba
co proplouvá
potopenými (opilými) koráby
zpocená chaluhami
jako mrtví lidé,
polykají kameny a smějí se
a jsou jimi pokrytá dna moří
a bílé noci.
Kryšťálové tramvaje
s němým požitkem a óóóó
obdiv velryb,
nemocných
spoutanou
leukémií
vlasatých dětí.
Světla tvého života vytrysknou
ze světle-modrou zářivkou
nad popraskaným stropem bulovky.

Ospalé brýle
a přes ně přehozený pruh
vlasů
a i spálená malba.
Dosahuje - po cestě - červené auto
milión pikniků,
to víš, že nice
milujeme tě
se klaníme vlastě sami sobě
lesklými rovnátky,
blyštící rty
rtěnka na zrcadle
jako z papíru noclehárny
člověk by nevěřil co
vše
lze zapomenout na vlakovém nádraží
či v zastavárně.
I srdce v tečce nikdy.
Napnutá podprsenka
pedofilní isis
alenky v říši divů.
V kraji
a kurva drahý -
do tmy kráčící/vykradený Ulysses.

I bývá dobře a jsem šťastný.

III.
Bílé pláně,
schované na horách (malá obscese slov
to je vlastně báseň).
Poslední večeře
snad lednice
tvá schizofrenická madona
a milující magdaléna.
a každá galantní slavnost
a každá skořice
a každá máma na požádání,
i každá bílá báseň.

Požehnaná, vratká.
Chodí za mnou cizí lidé
cizí duše
a vrážejí mi do rukou
- nutí
své vlastní bílé básně,
pche a cha,
jako by to byl život nebo něco legračního,
A ani si neuvědomují, že
věci tak bílé jako jsou bílé děti
jako je sníh na hlavě mého dědy
jako jsou sochy
jako bílé zuby (a žluté nikotinové prsty se třesou)
nemohou mít svojí vlastní /krásnou/ identitu.

A vnímám bílé roztavené
zvony,
které nestačily uletět
před válkou
bílých koní
bílé tróji.
Snímám další a další písmena
a začínám věřit v bílé básníky
(jejich poetika je především
bílá jako alkohol, kterým živí
svá nanicovitá, moučná těla
svíjející se v šeru
jako bílý červ).
Dotýkám se knih a snažím se
je pochopit nikoliv jako
celek,
ale vzniklé fragmenty, bílé legendy.

Posedlost vlastní posedlostí,
to trvá
všichni jdou a dupou na verandě
bráním se před slovy
a ty mě sprostě lekáš,
jseš jako ona
ona ona ona ona onnnnnnnnnnnna
sesunu se do podlaží
vlasaté postele vědom si
všímání,
když jseš tichá jako Vánoce
a mokrá mořem
s první hroudou hlíny dopadající
na víko rakve,
začalo se na člověka - zapomínat.

Noc v převleku

13. září 2007 v 22:54 | Jedinečná
Jaká je?
A kdo je?
Noc, jaká je?
Noc je v převleku.
Jak v převleku?
Noc se skrývá, prostě je v převleku.
Prosím pověz, pověz o krásách noci!
Noc je jako déšť; noc je opojná - jako déšť dopadající na vyprahlá ústa.
A dál?
Nic dál, noc je zlá.
Ne, povídej, jaká je noc dál?
Je vlídná, jako matka objímající své dítě, je nespoutaná - je jako urvaná z řetězů,
halí Tě, schová Tě, nevydá Tě!
Nezlob se na ni, noc je noc….
Noc je v převleku

--úryvky-- /z našich kolaborací/

12. září 2007 v 2:15 | MiKo to Jehanne
To jsem rád, že to ještě umím. Škoda, že nejsi kluk, mohl bych na Tebe apelovat ohledně škodlivosti slipů. Vlastně, eště, že nejsi kluk. Zpovídat se klukovi? Věřit klukovi? Divný.. K2.SMS:K Tobě bych asi neuměl být kritický. Název je neopoetický a moc hezký. S tvým srdcem musíš být squělý básník. Já budu psát vtipné návody k používání masážních struhadel.
Btw. Smějou se ty ubrousky? Jestli ano, tak je znič. To zavání spiknutím. Třeba chcou přepadnout a násilím nahradit toaleťák. A to se, jak všichni víme, nesmí stát. Have Fun!
Promiň. Tak jsem to nemyslel. Já jen, něco mi říká, že bych tím neměl nikoho otravovat. Necítím ničí dech, ničí dotyk. A když se chci někoho dotknout, tak mě popálí nebo se rozpadne v prach. Jsem jako ti andělé-tichý pozorovatel. Lidé mají lásku a nevidí ji. Já ji vidím, ale žádnou nemám. Jsem prokletý?
Sedím na střeše nějakýho paneláku v Kyjově. Vítr mně cuchá vlasy a trhá mraky. Slunce. Sosám šampaňské. Nádhera... Zdraví Misha in the edge of the sky...
Seš moje světlonoška, jo?;) Nezhasínej, prosím. Tma by mě zadusila. Život je pomsta i dárek. Jak ho chceš vidět? Kdo se to mstí a kdo obdarovává? Mám jen otazníky.
Nenech uschnout slzy. Jenom ony přinášejí odpovědi na otázky. Je to ticho. Ticho je láska. Proč nikdy nepřichází. Jenom ony utiší to prokleté srdce. Hrajou Set me free. Živote Set me free... ne drží mě pevně... prokletí andělé.
Teď pomalu umírám jako každý, jenom to narozdíl od nich vnímám. By mě zajímalo jestli je Smrt chlap. No a taky, to utopicky vizuju. Sa se svojí hlavou nenudím. :)
Pro verše nemám talent. Ukážeš mi je někdy? Ale v jedné věci se lišíme. Já dovedu převést svoje emoce na papír. Jinak jsem až na smích chladnokrevný. I hate it.
I've never met somebody like U. Jsi ten nejhlubší člověk jakého znám. Chtěl bych i nechtěl tě poznat. Nevím, která půlka je silnější ani jestli se mi chceš odhalit. Emoce mě trhají na kusy. You're the one.
Myslím, že lidi co tě neznají v tobě vidí tvrdého realistu, trochu vzadu snílka. A pak tě z velké části nechápu. Je mi to líto, ale vím jen o málo víc než oni.
Melancholie je Pandořina skříňka. Ale radši budu Kainův potomek než veselé jojo. Ale kdybys nebyla Dashi, tak by si o moc přišla. A co teprve lidi okolo?
Zjistil jsem, že moje protivná melancholie mě chytá až s prvníma hvězdama. Jsem takový melanchodlak. A nebo to souvisí s tichem? Co v tobě budí melancholii?
Lepší mrtvá než se špagátem. Nechce být jako ostatní. Ale i když s nima nechce mít nic společnýho, je stejná. Je horší. Uvědomuje si, že špagát omezuje-je outsider.
Některý lidi jí je nařezaly, ale ona si je urvala sama. Protože je nechtěla. Chtěla se hýbat jen tak, možná vznášet. Ale spadla hlouběji do tmy. Ale nechce se bát.
Sedím v okně a koukám na hvězdy. Připadám si bezvýznamný. Kdo by si všiml, kdybych tu nebyl? Na co tu jsem? Jsem to co nechci být. Jsem malá loutka. Dřevěná. Bez šňůr.
Jsi nejcitlivější člověk jakého znám. Možná až moc. Vidíš svět jasněji než všichni ostatní a uvědomuješ si ho víc než lidi okolo. Já, když vidím svět, je mi do breku, ale dovedu se jenom zatvrdit. Chtěl bych umět brečet... prosím, jestli ti můžu jakkoli pomoct řekni mi to. Já žádný takový problém nemám a tak ti můžu ubrat kousek tvého. Prosím, kdykoli si vzpomeň.
Michale, co chceš právě teď nejvíc?
Nehledej v tem nic hlubokého, max. jako talíř na sobotní polévku
(Zdržení vzniklo mým psaním debilních pár veršů)

Igelitový sáček

12. září 2007 v 1:58 | Berušidlo
Vál ledový a krutý vítr.Seděla jsem sama na lavičce - a tu se ke mně ohromnou rychlostí přihrnul igelitový sáček a se značným šustotem se zarazil o lavičku. Vzala jsem ho tedy do ruky a vhodila do víru větru spolu s listím doprostřed náměstí. Roztočil se. Vlastně to byl takový obyčejný sáček, co dávají v obchodech na rohlíky,…ale té elegance co dával do tance s větrem byla úžasná. Tu vylétl do výše oken v prvním patře a točil se, pak pomalu, jako ve spirále se dostával dolů až na zem, a pak se opět prudce vymrštil a nafoukl … vypadal jako medůza. Letěl o kousek dále, a tam šustil a nafukoval se, létal nahoru a dolu, kde se na chodníku koulel a převracel přes dlažební kostky. Pak se na chvíli uklidnil, a jen se tak líně povaloval ze strany na stranu, a také kousek nahoru, a pak ještě výše, a tančil spolu s ptáky, posléze klesl do výše odpadkových košů, kde ustával pár vteřin ve stereotypním pohybu. Náhle prudce vzlétl a spadl na zem, kde se pak koulel přes celé náměstí do jedné z postranních uliček. Následovala jsem ho při jeho pouti Prahou.
Vítr s ním smýkal sem a tam ode zdi ke zdi, jako když se opilec potácí a odírá se o kamenné zdi.Takhle mi připadal ten sáček zmítán tak směšně od stěny ke stěně, a tak se pomalu dostával k jejímu konci. A tu ho vítr odmrštil k oknu, kde se mírně nafoukl a ukázal se v celé své kráse, … ale, tu se zachytil o mříže a chvíli tam v zajetí vlál, než ho silný vítr uvolnil, a tím se v něm vytvořila malá dírka - byl zraněn.

S ladným, leč raněným tělem se letmo dotýkal země, a koulel se k hlavní ulici, kde hrozilo mnoho nástrah a překážek pro tak křehkou věc. Vítr sílil a zmítal sáčkem čím dál větší silou, jenž pak šustil a nesmírně rychle se pohyboval. Skoro jsem mu nestačila a někdy ho ztratila i z dohledu, ale pokaždé jsem zaslechla jeho šustot a ihned se vydala za ním.Bylo mi ho docela líto, … jak s ním vítr hodil nemile do kouta, kde se ušpinil, jak s ním prudce smýkl na zem, kde se válel … a znovu do vzduchu nalevo a napravo - byl však raněn! Pletl se lidem pod nohy, jež ho nakopávaly a předávaly si ho jako štafetu. Někdo ho nabral špičkou boty a šoupal nohou, to aby se ho zbavil, pak ho druhou nohou přišlápl a osvobodil se, ale ještě více ho tím zranil. Ani malé děti k němu neměly hezké chování - kopaly do něj hlava nehlava, … skoro jsem je chtěla okřiknout, protože byl raněn, ale nejspíše by se mi vysmály a pokládaly mě za blázna, a tak si s ním dále hrály kopanou, a já tam v povzdálí nečinně přihlížela. Naštěstí se zvedl vítr, a sáček se vzdul a odlétl. Však se ale zapresoval do drátů výlohy. Ihned jsem přiskočila a nebohý sáček vysvobodila …a jako kdyby mi chtěl poděkovat, létal vesele nad hlavami turistů, a snad mi chtěl naznačit, abych ho následovala. Plul ladně dále vzduchem, celý potrhán a špinav, kroutíc a šustíc sebou. Udělal nádhernou smyčku spolu s piruetou - a já měla tendenci zatleskat. Následovala jsem ho i nadále v jeho pouti, jež ho pomalu a jistě ohyzdila, a činila z něho nemožného k létání. Po různých překážkách byl již tak rozedrán a zašpiněn, že se mu lidé vyhýbali, … to aby se neušpinili. Sáček však letěl statečně dál - a jako kdybych viděla, že pláče, … ale ne, namočil se do louže a s plácnutím se vrhl na zem jako životní ztroskotanec, který již tuší konec svého života. Pomalu se vlekl, doprovázen větrem, do jednoho z nejtmavějších koutů, a tam se líně hýbal ve vánkovém závětří. Mírně šustil, a jako by již dožíval - zdálo se mi, a měla jsem slzy na krajíčku, a aby mě nikdo neviděl, vzala jsem ho do dlaní a opláchla v nejbližší louži. Upravila jsem ho tak, jak se upravují zesnulí do rakví - vlastně pouze jsem ho složila a pak ho důstojně vložila do toho nejkrásnějšího odpadkového koše, plného stejně takových ztroskotanců, jako byl on. Se slzami na tvářích a se sklopenou hlavou jsem odcházela od odpadkového koše. Neohlédla jsem se však, neboť jsem cítila, že mě snad vítr hladí za to, že jsem jeho nejlepšího tanečníka tak opatrovala a zajistila mu důstojnou smrt - tak jako člověku.
 
 

Reklama